S ohledem na nedělní odjezd na dovolenou jsem využila volného místa v autě Kolikáče a jela na závod na otočku. Ze závodu jsem měla velký respekt (tedy mezi námi obrovský strach), který jsem získala čtením loňských reportů, vyslechnutím povídání historek a ujišťováním všech, že se závod nesmí podcenit. Odjížděla jsem s tím, že pojedu na jistotu, že bude důležité dojet. Spokojená budu s časem okolo 11 h (ve skrytu duše bych moc ráda 10:59, aby na začátku ta jedenáctka nebyla).
Sobotní ráno bylo dost hnusné. Dreamer by nejraději otočil Kolikáče směrem ku Praze a celou cestu sledoval radar, kdy přestane pršet ;-). Na štěstí vlna šla od Teplic, tak v Teplicích nebylo tak jako celou cestu na dálnici, ale bylo přece jen mokro a poměrně chladno.
Na startu se zdravím s Hankou Doležalovou, Lenkou Bartošovou, Strejdou, Lacem, Fousáčem a dalšími. Od startu jedu volněji na jistotu, tak aby zůstala skupinka výše jmenovaných pohromadě. Nad Teplicemi se formuje početnější skupina, ve které je Strejda, Fousáč, Lenka, Kotlářovi, kupa dalších ale Laco chybí. Jede se opatrně a tak si nás Laco sjíždí. Z celé skupiny je cítit obava, jak to dnes dopadne. Na špici se nejvíce pohybuje Strejda, kterého nikdo nestřídá, tak je mi ho líto a snažím se mu pomoci a střídat špice s ním. Nikdo jiný se moc nezapojuje. Hlavou mi probíhá myšlenka, zda toho nebudu později litovat, ale jede se mi dobře, tak jedeme vstříc trase maratonu. Ve stoupáních se cítím dobře a jedu většinou v čele skupiny. Na kopci se sjedeme a jedeme dál. Takto to fungovalo v Neznabozích i na Sněžníku. Říkám si, že takto by se to ujet nechalo dobře. Stále sleduji mezičasy a vypadá to, že čas okolo 11 h by mohl být reálný. Zlom přichází při stoupání na Nakléřov. Zase jedu svoje úsporné tempo, ale při ohlédnutí na kopci, jsem zjistila, že jsme zůstali v 5 (já, Kotlářovi a dva další závodníci). Trochu mi je líto, že jsem skupině A zase frnkla, ale je taková zima, že nemůžu čekat. Klepala jsem se jako ratlík a ani v kopcích jsem se nezahřála. (před startem jsem prováhala výběr oblečení a vestu si nechala v autě :-( ). Jedou ve velké skupině, tak se snad zlobit nebudou a já se svezu s Kotlářovými. Během cesty probíhá debata, jak poznáme, že máme za zadkem sběrák. Všechny ujišťuji, že máme 45 min rezervu. Kotlářovi na tuto informaci reagují zmírněním tempa, což mě překvapuje a jedeme dál ve 3. V Krupce se mícháme do balíků střední a krátké trati a Kotlářům tento hák dopomáhá nás opět dotáhnout. Přichází další z 5 avizovaných stoupání (délka 5,7 km; průměrné stoupání 9%; max sklon 16%). Péťa Kotlářová se pustila do stoupání nebojácně. Za chvíli se ptá na parametry kopce, když slyší, co nás čeká, volí úsporné tempo a posílá mě dál.
Všechny 3 nejobávanější kopce se mi jedou moc dobře. Mám z toho velkou radost. Na závod mám půjčená lehká kola a moc si libuji v těch prudkých pasážích, jak je mnohem jednodušší kola ve stoje roztočit. Na mých už to bývá boj na morál, ale tady jako bych měla o převod víc :-) moc moc děkuji. Ušetřilo mi to moc sil.
Před Komárkou mě předjíždí grupa Saxo bank, která jede některou z kratších tras a v kopci jedou kecací tempo. Trochu se kousnu, aby mi neujeli a pod Komárku mě svezli. Na Cínovec už jim nestačím. Trochu s tímto pozvolným stoupáním bojuji a snažím se trpělivě jet dál a dál. Dostávám neuvěřitelný hlad a tak z kapes vyjím úplně vše. A hle hned se jede lépe, když je natankováno ;-). Na konci se kopec trochu utahuje a já jakobych získala další sílu a ještě před vrcholem předjíždím pár borců před sebou. Od bufetu jedu sama. Je mi dost zima, před sebou nikdo a za mnou také ne :-(. Takto jedu až na Mníšek. Mám trochu psychickou krizi a děsí mě představa přejezdu do Středohoří takto na samotku s tělem zmrzlým. Hlavu zabavuji vymýšlením reportu a výzvy šlapkovských závoďáků, zda by si do další sezony nechtěli dát předsevzetí a vyplnit mezeru mezi skupinou A a draky jako je Kolikáč, Dreamer, Kapr, …, :-). Při sjezdu do Litvínova se začíná oteplovat. V Litvínově se zdravím s Kolikáčem a trpělivě šlapu na Mníšek. Serpentiny mě baví a povzbuzena skalpy dalších závodníků, které nechávám za sebou, jsem nahoře coby dup :-). Nahoře na mě počkal jeden z německy mluvících závodníků, se kterým jedu na 4.bufet. Jupí sjezd do Litvínova (už z půjčených kol nemám takový respekt a sjezd si užívám). V Litvínově se přidává ještě jeden chlapík ze střední a tak mám radost, že rovinatou část pojedeme ve 3. Chlapi to nešetří a jedeme jako o život. Nejprve střídáme pravidelně všichni, ale 15 km před 5. bufetem už toho mám dost a s omluvou už jen visím v jejich háku, i tak to bolí, ale vystoupit by bolelo víc. Nedá se svítit. Na 5. bufetu chlapíci nestaví, ale já vidím už z dálky dresy CK Záluží. Kluci byli hodní a počkali. Celé Středohoří jsem se za nimi schovávala a kluci trpělivě v každém kopci čekali. Přiznám se, že ta stíhací jízda přes Litvínov mi sebrala tolik sil, že do kopců sotva motám nohama. Po rovinách jede Mirek výborně a mě se daří jeho tempo uviset. „Kluci moc děkuji“. Cílem projíždíme společně a na časomíře klaplo právě 10 h. O hodinu méně než jsem plánovala. Kromě pár posledních km se mi jelo super. Mám obrovskou radost. :-)
Jupíí mám za sebou další maraton. Poslední 4 v řadě jsem si opravdu užila. Mám radost, že se mi podařilo zlomit strach z dlouhých kopců a místo obav z nich mám z nich radost. :-) Moc děkuji všem, kteří mi jakkoliv pomáhají (psychickou podporou, důvěrou, radami, trpělivostí, …) MOOOOOC DĚKUJIIIIIIIIIIII :-)