Oproti loňskému roku se letos bohužel sešlo jen jádro z víkendových akcí jako Litoměřice nebo Rytířov. Také váhám až do poslední chvíle, zda to risknout na letňáku nebo to odpískat a jet se někam honit sám, předpoveď počasí nebyla z nejlepších. Nechávám to na ráno a při suchém asfaltu před barákem a oblačné, ale větrem roztrhané obloze, se ke mně dostává neskutečné chuť ten Ještěd pokořit. Okamžitě do sebe něco tlačím, během ranní potřeby se domlouvám s Léňou na dopravě, dávam jedno picolo a za půl hodiny rozebírám kolo do auta a valím do Sojovic.
V Sojovicích je ještě ranní romantický klídek, ale u Kapříka před barákem už se to šikuje, montují se kola a hlásí se první vtípky. Zázemí je bezkonkurenční, dokonce i vyhřátý sklípek na převlečení. Před osmou vyjíždíme do Podbrah. Nikdo další se nepřidává a proto hned Hurá na Ještěd. Oproti předpovědím se vítr trochu mění a proto celkem převážnou část směru „tam“ jedeme na bočním větru. Cesta je bezproblémová, v paměti mi zůstaly hlavně tyto věci:
Jeanův dálkoplaz, vážící cca 15 kg, Léňovo „pytlíkové Martini“ – v podstatě rozkrájený celý chleba hozený do nepoužitého pytle od odpadkového koše a zakápnutý sklenicí marmelády (viz fotodokumentace), Kaprova zkratka v Mladé Boleslavi – mezi baráky pěkná strmá asfaltka ústící na jednom z náměstí, oproti loňsku se nemusím tolik soustředit na šlapání a zjišťuji, že objíždíme jednu krásnou zříceninu a památku za druhou.
Před Českým Dubem si dávám dlouhou špici, bohužel začínají přibývat nadmořské metry, mokrá silnice a trochu krápání z oblohy. V Českém Dubu už regulérní zrcadlo, vítr jak řemen a kopce. Skupina se začíná trochu drobit, a jelikož z Dubu je to na vrchol cca 700 metrů výškových pokračujeme v tempu dále. V Rozstání před první stojkou nestavíme jako loni a pokračujeme stálé v tempu, déšť nabírá na síle. Tím, že to jedeme celé v jednom sledu, dělá kopec oproti loňsku pocitově složitější. Na druhou stranu loni jsem byl pěkný osvald a visel jsem za Léňou doslova za oči. Letos točím i v nejprudších serpentinách 90 otáček a nemám problém zrychlovat jít do/ze sedla dle chuti. Od parkoviště se znovu šikujeme do čtyřčlenné formace a v závětří hory jedeme na vrchol. Zatáčka k parkovišti dává ochutnat vichřici, skoro to v prudkém kopci zvedá kolo na zadní. A poslední kilometr mezi štěrkem a zmrzky je za cenu pevné vůle. Zima je taky luxusní směrem nahoru teplota neustále padá dolů a na vrcholu je perfektních 0,5 °C a noviny na vystlání nikde i koše jsou prázdné. Po chvílí přijíždí Bobek, vypadá celkem zničeně. Ostatně jako každý tady, kdo nepřijel autem. Dáváme foto a s třesavkou mastíme dolů. Pod parkovištěm ještě nabírám dříče Jeana s Twistrem a jedeme až do Křižan. Největší boj jsou u mě prsty na mokrých rukavicí, které bych si, byť jsem heterosexuál, strčil nejraději k někomu do pr… . Jsme na 120 kilometru, začíná se projevovat trochu únava a zima, začíná foukat proti. Jean má trochu problémy s blatníky. Tyhle momenty miluju, by´t je k nim dlouhá a bolavá cesta. Pro mě, co už nechodil, taková náhražka vojny. Před Mimoňí jedeme na terezínu, fouká pravý bok a k tomu to fousatý Bobek pořád zrychluje. Jako oáza se na kraji Mimoně objevuje Shelka bez sedaček. Všechny nás bolí nohy z té roboty, někdo si sedá na zem, což mezi dalšími zákazníky vypadá dost dobře. BigShogky syčí, espresa v nás mizí a byť to nikdo nehlásí, nikomu z nás se ven moc nechce a to ani nevíme, co za chvíli hned čeká.
Za Mimoňí, kde jsme loni odhazovali návleky, letos začíná peklo severu – liják alá Krušnotonu 2010, kroupy, větve na silnici. Jedu v zadní linii, na špici se točí borci se zástěrkami. Přestávám cítit prsty na rukou, nohou. Nohy bych si nejraději nad kolenem uříznul. Liják trvá až do Doks, kde ho střídá protivítr. V Dubé je mi asi nejhůře. Nemohu na mé Campě řadit, nahoru i dolů řadím jen palcem. Do ostatních prstů už signál od mozku jaksi nedojde. Snažím se zahřát, první kopec v Kokořínském údolí dávám na velkou, přemýšlím i o Kanině, ale tam bych si asi zlomil překřehlé lýtka. Do toho začíná opět liják. Masakr. Jedeme s Léňou a Kaprem, skupina nikde, defekt by byl asi na sanitku, ale naštěstí se za chvíli zjevují. Kanina je úžasná, 170. km, 14 % stoupání. Začíná mi být teplo a vlastně i hej. Pak užasnou belgickou krajinou, kde to funí do zad, dávám toho vše, 50kou to jede samo, trochu přišlápnout na 60ku a špurt byl luxusních 71 km/h. Kapr s Bobkem jsou borci, ta krajina tady je prvotřídní, krásné krátké táhlé kopce, utichlé vesničky, čast kostky, samé Hlavna nebo Slivna. Nálada je na nule, únava na maximu, Kapr začíná s africkými tanečky mezi rámem a pedály. Prostě i amatérské šampión zapomíná vycvaknout z pedálů a kácí se na půlící čáře, jak stoletý sekvoj.
Koncert končí, Léňa klasicky na velkou až do koupelny. Na zahrádce u Kaprovic začíná akorát prosvítat mezi mraky. Pár minut po příjezdu je na stole kotel polévky, kotel guláše, kafe, čajíky, Birely, domácí koblihy a tombola. No ty kráso! Tohle je to nejlepší z celého dne! Chtělo by to kanape, jak žaludek začíná zpracovávat ty mňamky.
Pánové ještě jednou díky, bylo to super, bez ohledu na počasí. A pro ostatní - příště se nebojte a přijeďte, grupa se dá vždycky nějak poskládat. Tahle akce stojí za to!