Loňský Ještěd pro mne byla první šlapkovská Grand Tour, takže nad přihlášením na letošní ročník nebylo dlouhého rozmýšlení. Namlsán teplého jara celý týden sleduji aladina a laboruji jaké zvolit vybavení, v pátek padá rozhodnutí vytáhnout cesťáka/zimáka - bytelné kolo, které vždy dojede, tak snad teď nezradí. Ráno nabírám Twistra a jeho kolo předáváme Kolíkáčovi k logistice do Sojovic. Na mapu, jak trefit ke Kaprovi, jsem se zapomněl podívat, ale kdesi hluboko v paměti je z loňska cesta Sojovicemi uložena a na první pokus parkuji u Kapra před barákem. Poskládat kolo, narvat kapsy dlabancem a na samotný závěr urvat zip u bundy, no pěkně mi to začíná... naštěstí Kapr přispěchá a paní Prágerová mi zapůjčuje svou krásnou sportovní bundu, děkuji :-)
Cesta Sojovice - Podbrahy proti větru, no to dnes bude řemeslo. Kolik nás ze Sojovic vyjelo, tolik nás odjíždí i z Podbrah, sedm statečných vyráží směr Ještěd. Oproti loňsku doznává trasa drobných změn, trasér má ode mě za výbornou, vhodnou trasou eliminuje nepříjemný fučák. V MB ještě přidáváme bonus v podobě krátké stojky a sjezdu po kostkách, hold Paris Roubaix. Údolím Jizery letíme do Mnichova Hradiště, kde je první krátký bufet. Před Českým Dubem začíná být silnice mírně oslizlá a Léňa nedobrovolně plní funkci Malinovy zástěrky. V samotném Českém Dubu vyráží lovec TZ hledat infocentrum, ale tentokrát s nepořízenou. Malina mezitím natahuje návleky na tretry a může se pokračovat. Za Dubem se již vepředu začíná přitvrzovat muzika, já si stále šmrdlám svůj valčík, tudíž jsme s Twistrem rychle odpáráni a průběh boje o vrcholovou prémii známe pouze z vyprávění. Kousek za vyhlídkou na Liberec se proti nám valí orange lavina, prej je nahoře šílený vedro a jestli nejsme pořádně namazaný, tak bychom se mohli pěkně spálit, tak to raději neriskujeme a připojujeme dva vagonky k orange vláčku.
Sjezd na Křížany vyvolává náhlou a naprosto nepředvídatelnou únavu materiálu, kdy vyklepávám šroubek u vzpěry předního blatníku, hlavní mechanik Bobek vytahuje z příkopu provázek a zachvíli je hotovo o může se pokračovat na Stráž pod Ralskem, kde se na nás snáší drobné krupky. A konečně je tu Mimoň a mnou dlouho očekávaná benzínka, uvnitř teplo, jídlo, chvíli nešlapat a nabrat energii, jo příjemný druhý bufet.
Na úseku Mimoň Doksy byl komisařem vyjížďky vyhlášen wet race, zástěrky nezástěrky, lítalo to všude :-))) Přes Dubou do Kokořínského údolí, kde byla vzpěra blatníku definitivně domontována i všemocný provázek povolil a zase se na mě čekalo, kluci díky. Když míjíme odbočku na Romanov srdce mi plesá, tak přece jen možná dnes dojedu... mé nadšení ještě krotí pro mě dosud neznámá Kanina, ale pak už nás čeká více méně vítr do zad, Kolíkáč mi vléva optimismus do žil, co vlévá přímo pumpuje, že prej už jenom pár krátkých magnetů a Sojovice jsou tu. Do Kropáčovy Vrutice Paris Roubaix II, pak zmiňovaný magnet až jsem v jednu chvíli byl tak zmagnetizovaný, že jsem na ceduli četl Dolní Blivno. Podbrahy - Sojovice tentokrát s větrem v zádech a cedule Sojovice mi říká: Je to tam!
O perfektním servisu, který na nás čekal v Sojovicích by byl hřích do příspěvku nenapsat, Kapr, paní Prágerová, Bobek super! Kolíkáč, Léňa, Malina, Twistr díky za parádní sobotní den, který jen tak v mé paměti nezmizí pod nánosem všedních dní, tohle je pro mne cyklistika. KLUCI DÍKY