Mamut to je pojem, ale i tak jsem byl už do konce března rozhodnutý, že do Přerova nejedu. Jenže pak se mi jelo krásně na ŠUACu, do toho pár příjemných vzpomínek z minulých let, přímluvy Kolíka, Maliny a ve středu, tři dny před závodem jsem věděl, že v Přerově budu.
Na start se řadíme tradičně na startovní čáru, prakticky to znamená, že před námi stojí cca 80 lidí. Vyhlížím rakeťáka Tomáše, rád bych jej po dlouhé době pozdravil, ale neúšpěšně, je někde schovaný. Jako vždy na startu maratonu, mám v hlavě obavy abych se někde nesmotal, do toho nám pořadatelé první kilometry okořenili cyklokrosovou vložkou přes cyklistickou stezku, která dost natrhala balík, pro mě to znamenalo hned na začátku pořádně přišlápnout. Periferně vidím kolem sebe Malinu, kde jsou ostatní netuším. Tempo je dost hektické, naštěstí to není takové to obvyklé brzda, plyn, ale spíš jen plyn a plyn. Docela mi to vyhovuje, úvodní brdky znám z minulého roku, vím, že velkou nesmím shodit, takže se držím bez větších problémů. Na osmnáctém kilometru se mi vytváří první díra, která vzniká jako obvykle ve sjezdu, poprvé musím jet na krev, díky Petrovi Swaczynovi, jsme ale rychle zpět, poprvé se otočím za sebe, kde vidím tak dvacet lidí nic víc… Kde je Kolíkáč, Honzis? Jediný koho mám stále při sobě je lehce jedoucí Jirus, funí jen do kopců, čemuž se není co divit, když vidím ty jeho stehniska s tou přírodní moirou, zvíře to je.
Jede se stále na plynu tak po čtyřiceti minutách na trati, poprvé v dálce vidím Tesák, čekám že se trochu zpomalí, ale ono se zrychluje, ve vesnici před Tesákem se balík natahuje na dlouhého hada a jedeme přes 40km/h! Sakra to bude špatné. Zpomalí se až když se začne stoupat, jedeme přes 30km/h, ale jde to. Pozdravím Malinu, který si stěžuje na zdaní kolo, prohodím pár slov se Zahradou, který se ani moc nepotí, představuje mi dlouhána z Lawi, kterého jsem ještě neviděl a o to Mistr světa Bouška, zastyděl jsem se a točil v klídku dál. Dokonce jsem si myslel, že bych Tesák mohl poprvé dojet s čelem. Jak si tak povídám s lidmi kolem sebe, najednou vidím autobus jak se vyřítí ze serpentýny, přímo do masy lidí přede mnou, jen vidím jak se celá karosérie autobusu nahne a stojí na fleku, cyklisti se mu jako zázrakem vyhýbají na poslední chvíli, nastává chvilkový zmatek, ale nikomu se nic nestalo, ufff, zastavilo se mi srdce. Musel jsem skoro zastavit, což mi bohužel vlivo kyselinu mléčnou do nohou a dost těžce jsem se vracel do tempa, které jsem díky vytvořené díře musel dost zvýšit. Sklon už dost bolí, mám před sebou ještě 180km, tak si shazuju a typicky křižácky si vystupuju a jedu na úrovni tempa, poprvé registruju draka Honzise. Na vrcholu se tvoří pěkná grupa, kde poznávám Havrana z Webra, Jiruse a Honzise jinak samá neznáme a hlavně samá trať B. Vůbec nemám chuť jako minulý rok sjíždět čelo ve slalomu mezi auty, musím ale i tak točit dost fest, protože pěkně letíme přes 60km/h. S Kolíkem se už tak nějak vnitřně loučím a doufám, že se ještě potkáme až přijde má pravidelná krizovka.
Naše stíhací tempo narušují jen závodníci místní rallye, kteří občas proti nám vyrazí do protisměru až musíme úplně zastavit, do balíku se vracíme v Kašavě. Hned jdu pozdravit Malinu. Nedá mi to a ještě si vyšlápnu na čelo závodu, jo můžu říct, že začátek Hadovny jsem jel na špici J. Ještě se rozloučit se Zahradou, shodit, vystoupit si a jet své. Jak se tak Hadovna natahuje, propadám se až ke svým lidem, které si už nechci nechat odjet. Sjezd se jede na pohodu a v údolí už jsme zase pěkná ikdyž už menší grupa, kde nechybí Honzis s Jirusem.
Přichází Grapy, pro mě rozhodující část dnešního závodu. Že to nedopadlo, zato si můžu jen sám. Všichni rozumní se na tento kopec připravil převodově, jen já díky svému rozhodnutí na poslední chvíli jet a naprostému podcenění situace, jsem měl v zadu jen 23 pastorku a vepředu 36. Hned od začátku převod tahám, musím se šťavit ve stoje, vůbec nemůžu točit, ihned mi všichni odjíždí sice jedou tak o 1 až 2km/h rychleji, ale prostě jedou rychleji. Rvu to každý metr, jsem úplně poslední a vůbec to nevypadá, že by se to nějak zlomilo, v nájezdu do lesíka jsem úplně kyselej a na vrchol to je ještě daleko, úsek na vyjetí nepřichází, trpím tedy dál, už nemůžu ani otočit pedálem tak jedu zprava, do leva, tragédie, zatavil jsem se až běda. Dojíždí mi další tři lidi, které nejsem se svou rychlostí 8km/h schopen hákovat. Celý sjezd jen točím nohama na prázdno abych je rozhýbal, Honzis s Jirusem jsou v nedohlednu, jedu sám. Míjím nápis na silnici 300m bufet, který ale nikde nevidím…..Nedá se nic dělat, vytahuju gel, tyčinku a jen volně točím nohama. Na 85km mě dojíždí asi desetičlenná grupa, které se chytám, začíná pršet a dost se ochladilo. Postupně zjišťuju, že z trasy A jsem tady sám, propadám depresi, že po pár kilometrech pojedu zase sám, Fouká zatraceně z boku, je mi zima, nohy jsou lepší, hlad už není, ale za chvíli v tom pojedu sám! Docela se jede tak doufám, že bychom mohli dojet Jiruse s Honzisem, ale bohužel. Na bufetu před rozdělením tratí, beru banán, pití, sundávám už dost zaflákané brýle a jedu vstříc dalším více než 100km s Tesákem a Lázemi.
Při rozdělení tratí nastává očekávaný okamžik, všichni do leva, jen malá, oranžová šlapka do prava. Do brdku z vesnice se šplhám, pěkně zlomenej, až do Tesáku vím, že to jsou vlny s větrem, v dešti, chce se mi zastavit a počkat na Kolíkáčovu grupu. Po dvou kilometrech v dáli vidím postavičku, hurá, že bych nebyl sám? Shodím si a dojíždím borce, myslím, že se jmenoval Libor Domanský, dle svých slov je taky pěkně prošitej, to bychom mohli vytvořit krásné prošité duo. Fajn nejsem sám. Jak si tak užívám něčí společnosti vidím u krajnice oranžový dres, hned mi je jasné, že to je Malina. Libora opouštím a jdu k našemu rakeťákovi. Je pěkně vytočenej, po dvou defektech a chce to zabalit. S myšlenkou na úplně zabalení se nechci smířit spíš jsem pro variantu jet dětskou. Velkou páku má taky fakt, že aspoň nemusím jet pod tlakem, že nejpozději ve 16hod musím být v cíli abych stihl být na osmou v práci.
Nasedáme na kola a vracíme se na rozdvojení tratí, po pár kilometrech v protisměru zdravíme Kolíkáčovu grupu, kde ještě poznávám Mišutku. Ještě před rozdvojkou jsme špatně odbočili, tak se trochu zajíždíme, prostě si děláme takové kolečko v okolí Přerova. Na krátkou se napojujeme asi po deseti minutách. Hned po napojení na trať dětské varianty Mamuta, před sebou vidíme nějakou grupu, Malina jde na špic a jedem. To je tak jediné co si z posledních 30km pamatuju. Malina za to vzal, já jen hypnotizuju jeho zadní plášť a řídím se jeho ukazováním, kde mám jet. Sjíždíme asi tři grupy, přes které se jen převalíme, plus nějaké jednotlivce, poznávám jen Kajmana. Chvílema musím na Malinu křičet ať zvolní, občas mě i vyslyší, ale spíš to komentuje slovy: Měl jsi jet ještě čtyři hodiny, tak makej! Něco v tom duchu, tak makám, mlčím. Když fakt nemůžu a myslím si, že už moc nejedeme, podívam se na tachometr a tam 41km/h! Ani nechci vědět kolik jsme to furt jeli….
Do Přerova už najíždím jen na morál, Malina mi na posledních 500m dal 30sec. Jsem v cíli, ale vůbec mě nic netěší, jsem jen naštvanej, skleslej, mokrej, zmrzlej a marnej. Tentokrát nemůžu prostě skončit pozitivně, byl to den na prd, neměl jsem tady co dělat, příště se budu řídit rozumem.