Na start letošního Mamuta jsem se nijak zvlášť netěšil, protože mé zážitky z posledních několika pokusů o jeho ulovení jsou poměrně různorodé. V roce 2009 jsem ho jako naprostý cyklozelenáč k svému vlastnímu překvapení dojel spíš jako turistiku – a hlavně poznal pár dobrých lidiček – např. Quita. V roce následujícím nikoliv vlastní vinou jsem si ho spletl s orientačním závodem bezmála v délce Krále Šumavy a v roce minulém jsem si ho pro změnu zkrátil na 2,5 km, kde na konci úvodní rovinky lesa za Přerovem jsem neustál stojku jezdce přede mnou a skončil jsem v saltech v příkopě. Takže mé ambice na toho letošního zůstaly v rovině zodpovědného živitele rodiny, nikoliv v rovině závodníka.
Počasí jsem sledoval již týden před závodem a tušil jsem, že právě ono bude zase největším soupeřem. Takže ráno složitě na sobě kombinuji různé vrstvy moiry, dresů a návleků, ale když vyjdu ven před ubytovnu, kde se to již hemží ostatními Orange, připadám si jako lední medvěd:-) Všichni nalehko, nakrátko. Po zkušenostech z památného Krušnotonu-aquatonu a z dojezdu loňského Krále si ale říkám, že radši se budu chvíli vařit, než bych pak několik hodin mrznul. Tajně si v duchu přeju, aby ten blázinec přišel co nejdřív:-)
Na startu se nikam necpu, všemu nechávám klidný průběh, zůstávám tak sám bez kontaktu s ostatními, základem je nesmotat to ještě v Přerově. Rozjezd bezva, zacvaknutí napoprvé, soustředím se na jezdce kolem, kruháky, šotolinu, brždění, rozjíždění, tempo docela zrychluje, ale přesto mi to přijde docela snesitelné. Všechny ty dotahovačky docela stíhám, ale začíná mi být docela teplo a po pár minutách přímo pekelné. Nemám tachometr (Garmina mám již 2 měsíce na reklamaci), tak jediné, co jsem si vzal byl tepák stará dobrá Sigma, abych měl aspon přehled o čase a tepovce. Jenže tep mi ne a ne slézt pod 180. Nadávám si, že jsem ho měl radši zalepit, potvoru prolhanou:-)
Někde za Přerovem vidím Kolíkáče na levé straně, zastavuji, ale jedná se jen o spadlý řetěz, Kolík následně raketovým tempem dojíždí svoji skupinu. Trhá se to, a ta naše skupina zrovna nejede, vidím Kolíkáčovu skupinu se vzdalovat a v mírném sjezdu vystřeluji z naší skupiny v marném pokusu je dojet, je mi jasné, že se jedná o poslední šanci dostat se do kontaktu. Ale snaha marná, zůstávám viset na větru tak 100m za nimi. Pod Tesák „jedeme jak lemry“ jak správně podotkla Hanka Doležalová, ke zrychlení se skupina moc nemá, tak toho využívám při stoupání na Špičák, kde Žíža fotí a házím si to propagačně na čelo skupiny:-) Jako obvykle má spotřeba paliva činí min 1 litr na hodinu, což se mi nevyplácí na prvním bufetu, jako jeden z mála zastavuji a naše cca 25ti členná skupiná mizí v dálce a už ji nesjedu.
Takže zvolňuji a sjíždí se nás cca 5-6 lidí, je tady Mlhoš, Milan Brandejs, Tomáš Bartoš, pár dalších. Milan je postavy decentně řečeno korpulentnější, z kopce sviští jako o život a já za ním taky v tom vzduchovém pytli:-) Bodejť by ne, když má snad o 20 – 25 kilo víc než já – Milane, pokud to náhodou čteš, tak promiň, že to prozrazuju, ale klobouk dolů, jak ti to jelo:-) V té chvíli netuším, že s ním pojedu většinu závodu.
Hadovna se mi jede dobře, na hochy nahoře počkám, v dálce již tuším Grapy. Matně si je pamatuji z let minulých, kdy jsem na nich trpěl jak zvíře, tak uvidím letos. Jedu ale sám, nikde nikdo, občas pár milých diváků a statečný Žíža fotí. Jedu to zas na svých oblíbených 39/23, takže jsem rád, když otočím klikou. Já pako furt šetřím a tu pětadvácu si neane pořídit :-) V následných houpačkách se zase s Milanem a Tomášem sjíždíme. Déšť a prudké větrné poryvy již poměrně přesně odpovídají předpovědi, začínám si lebedit (pokud mě to občas málem nezamete do příkopu), a teplota a tepovka se mi již vrací do normálu. Pod nájezdem na druhý Tesák hochy opouštím, tedy mě spíš vyhazují, ať jim neprzním tempo do kopce:-) Však oni mě zase potom sjedou. Tesák jenom letím, je mi skvěle, pak chvíli pokecám s notně zkřehlou obsluhou na bufetu – to už mi na Krušnotonu 2010 překvapivě dodávalo sílu, když jsem viděl, že je na tom někdo hůř než já – oni tam chudáci v dešti větru stojí, my aspoň šlapeme.
Lazy už nevyletím, ale jenom vyjedu, sjíždím další vlnky, ale jak jedu již snad 50 km sám, začínám přecházet na turistický režim. Chvílema se, pokud je přes mlhu něco vidět i kochám, nutím se do zpěvu, což mám ověřené i z Krušnotonu, kde mi to na dlouhé samotě pomáhalo. Nikde nikdo, mlha za mnou, přede mnou. Zase se mi ozvaly ledviny čico to je, neboť musím každých 15 min stavět a čůrat. Jedu podle šipek, kde to jsem nevim, ale najednou se přede mnou vynořuje bufet – takže asi 180tý km. Nacpu si už prázdné kapsy, a obsluha mi hlásí že vidí někoho v dálce za mnou. Vyrážím a po pár kilometrech najednou rána do zad: No nazdar!! už nemůžeš, viď? Rozzářený Milan, že mě zas dojel. Ale můžu, jen mi nějak povadla závodní morálka:-) Nakonec jsem rád, ve dvou se to lépe táhne.
V následných vlnkách Milan drží bezvadné tempo, já ho povětšinou hákuju, před Přerovem přebírám aktivitu a Milanovi popisuju každý kilometr, kde jsme, protože tam již řadu míst poznávám právě z předchozích ročníků, kdy jsem se dál nedosta:-) Odpočítáváme každý kilometr do cíle a ve svorném spurtu dojíždíme společně a přetínáme pásku. Jak jsem se snažil Milana přistrčit levou rukou na pásku za to jak mě tahal, tak jsem nějak se přistrčil sám, a omylem o galusku vyhrá:-)
V cíli potkáváme totálně vibrující Hanku Doležalovou, která dojela pár minut před náma, takže ji půjčuju svoji šlapkovskou bundu na zahřátí ve které přebírá stříbrnou medaili – doufám, že se v ní objeví na příštím startu Mamuta:-)
Díky všem a těším se na další lov!!
:-)