Na sudety se přihlašuji už někdy koncem dubna, ještě bez názvu klubu, jedním mailem na redpoint je ale za mé jméno dopsáno klub: CK Vinohradské Šlapky. Nemám ještě orage dres, takže okolní závodníci nebudou vědět s kým že to závodí a nebudou si moct říci: na Bišík nám ujel Chose z Vinohradských Šlapek.
Do Teplic přijíždím už v sobotu večer po týdenní sportovní cylodovolené v Kaprunu. Nechtělo se mi dopředu zařizovat ubytování a ani řešit něco na místě a tak po vyzvednutí startovní tašky rozdělávám stan v místním parku a jdu spát.
Ráno se probouzím před sedmou do modré oblohy, natlačím do sebe ovesnou kaši s banánem a postupně provádím všechny před závodní a ranní rituály, oblékám si krátký krátký a vestu. V cíly mi pak bude zima, ale to je mi teď jedno. V pul 9 se jedu zařadit na čelo druhé vlny, už tam jeden stojí, z dálky poznávám dres Hisportu a Wattmetr , ano je to Kajman, známý z Koloděj. Probíráme avizovanou frontu oblačnosti, za chvilku přijíždí Dreamer. Už dopředu říká že v loni to nejel a bude se muset nějak protlačit dopředu v těch nervózních 40 km. Vím že nehází lehkomyslně slova do větru, umí to pořádně rozjet. Dopředu, do první vlny kolem projíždí Kolíkáč a řadí se někam do první 30tky. Start je společný s krátkou, a tak přede mnou 150 lidí a za mnou 300, to je na mě strašný maso, nemám jízdu v pelotonu tak pevně v rukou a dostávám z toho lehké obavy. Z nich mě vyvádí výstřel ze startovní pistole, lekám se, ale ještě několik vteřin trvá než se pozvolna odrážím a zacvakávám tretru. Překvapuje mě jak se jede už od začátku rychle. Já doufaje, že se pojede z kraje lážoplážo jako v loni, jsem se ani moc nerozjel, čehož posléze lituji. Po projetí úvodních kostek se snažím držet Kajman, prvních 15-20 km držím pořád okolo 150 místa, vlivem strašlivého tempa ani tolik nevzniká efekt prakové gumy, ale cítím že tempo přepaluji a začínám se pozvolna cedit lehce nataženým balík. Kajman mi mizí, okolo před chvilkou profrčel po levé krajnici Dreamer, posléze Mišutka je vedle mě, toho se musím držet stůj co stůj. Byl by pro mne zárukou kvalitního umístění, jenže tak na 35 vzniká menší dirka, snažím se to stáhnout, dociluji ale jenom toho že mě začínají brát křeče do břicha, nedá se svítit, musím zvolnit. Nabalují se okolo mne závodníci, kteří už jedou volněji a tak to v závětří pozvolna rozdýchávám. Přichází 40 km Honský pas, držím se dvou Veltěžáků, v jednom poznávám Ondru Váchu, překvapuje mne že se mi jede celkem dobře a nedělá mi problém se jich udržet. Z kopce mi pak kolo jede více než ostatním a získávám k dobru tak 50m, mišelinky vy jedete. Nechávám se ale pak dojet, před sebou nikoho nevidím, chci si vorazit, zařazuji se do skupinky 10 lidí a jedeme přijatelným tempem, druhý kopec přejíždíme v poklidu, jen lehce se to potrhá, ale potom zase sjede. Všichni tak nějak víme co nás čeká za pár kilometrů, pověstné kostky na Vysoké Srbské, když pod ní najedem tak jen ze zadu slyším: tak pojďme do stěny.také kdosi říká, že není hanba vycvaknou a vyjít po svých. Našteluji převody na 34-21 a jdu do toho. Po 100 metrech tam cinknu 23 a pak 25ku a konstantní rychlostí 7 km/h se šinu nahoru, síla je k tomu potřeba a nožky zabolí. Neprší, kosky jsou suché a názor s vycvakáváním nesdílím. Jsou tu povzbuzující diváci, což se mi moc líbí proto před vrcholem zrychluji a odměnou mi je potlesk, příjemně to zahřeje, že to naše mordování také někdo ocení. Na občerstvovačce pak nacházím kelímky s birellem, neváhám a několik jich do sebe naklopím, to je to co jsem potřeboval beru jonťák a vodu, ještě do sebe hodím banán a maže se dál. Netrvá to dluho jsme prakticky zase všichni pohromadě, je i čas prohodit pár slov z Veltěžákem o vzniklé situaci, je nás tu celkem 12 z toho 3 jedeme dlouhou a 9 krátkou je pro to abychom zvýšili tempo, roztočili pořádnej kolotoč a pokusili se dojet skupinku před sebou, kde cítím Mišutku. Snažíme se to zformovat a přesvědčit krátké aby spolupracovali. To se mám sice daří, ale tempo není podle mých představ, každý je na špici dlouho a tím zpomalujeme. Navíc na Bezděkově ztrácíme Ondru a jednoho kraťase a v pátém kopci hlásí druhý Veltěžák křeč, a tak jsem zbyl sám. Na vrcholku kopce nabíráme slečnu z krátké, tak to bude alespoň těch 15 km na rozdělení tratí veselejší, když je delší rovinka, tak si vyjedu, ohlédnu se jestli za sebou někoho neuvidím, ale nevidím. Jsem zklamaný z toho že jsem se neudržel ve výkonnější skupině před sebou a teď z Teplic pojedu časovku. Kraťasové před Bišíkem trošku povolí, ja sním housku se sýrem, co si vezu z občerstvovačky, ostatní se mi diví proč se takhle láduju před závěrečným kopcem, tak vysvětluji že to mám do cíle ještě 80km, začínají mě litovat že oni to maj za pár a já teď pojedu sám. Jen tak pro sebe si mrumlám že lituju já je, oni nepojedou Krkavčinu, Odolov ani Závoru, asi netuší o co přicházejí. Jak odbočí, dávám si gel, je pěkně hnusnej,fuj, zapiju to jonťákem zalehnu pořádně na řídítka a jsem připraven se třeba uhnat, jen abych někoho dojel. Po tak 5 km pořádný dřiny na delší rovince vidím na konci se mihnout barevný dres, to mě nakopne a v Adršpachu je mám. Po chvilce mi říkají že tu žádné kule nejedou a čekají až je sjede nějaká skupina se kterou se svezou. Tak si chvilku odpočinu, vlezu si na špici a tahám co to dá, všichni se poslušně jak vagónky vezou a poměrně s přehledem se mě drží, občas mě někdo vystřídá a připadá mi že jedeme poměrně solidní tempo. Po tak 10 km se otočím a vidím že nás je tak 25, 15 lidí si nás dojelo, tak to bude veselejší a bude s kým závodit. Navíc se před nás řadí motorka a posléze mi dochází že je to náš skupinový regulovčík a usměrňuje před námi dopravu. Před Kravčinou se za mnou ozve nazdar Pepo a on to starý dobrý známý Martin Knytl z Polarshopu z MTB maratónů za chvíli hází vtípek jak hobluju toho španěla. Mi to před chvilkou spadlo pod malý tác, sice jsem to za jízdy nahodil ale teď se trochu bojím aby se mi to nestalo znovu. Není zbytí, musím dát na malou a trošku začít mrskat nohama, povedlo se , na velkou dám až nahoře. Teď už do kopce určujeme tempo jen tři a zbytek se postupně trhá, po jednom postupně ke konci krkavčiny dva odjížděj, ale nechávám je bez povšimnutí, vidím že za mnou je tak 7 lidí a s nimi je bez problémů sjedeme, tak se potom i děje. Potom si nás ještě sjede několik lidí a před Odolovem nás zbývá tak 15. do kopce to vedu a tak si věřím že nejinak tomu bude i ve třech zbývajících kopcích. Dva nejaktivnější ale zase trošku odskakují, udržuji si od nich konstantní vzdálenost
A nechávám to takto být a jen občas pozoruji kdo všechno odpadá za mnou, nakonec nás nahoru dojelo 5. beru si kolu vodu a banán a pobízím ostatní že musíme jet aby nám ti dva moc neujeli, hravě je docvaknem a pelášíme pod závoru, v serpentinách se opět děje to samé, ti samí dva borci se pokouší ujet, tentokrát to ale nenechavám jen tak a háknu se za ně. Ve třech tak kroutíme serpentiny a pekně se vzdaluje ostatním, ten kopec se mi zdá nekonečný, každej ale někde končí a na vrcholku máme už solidní náskok. Domlouváme se proto že při dobré spolupráci nás 4 za mirného klesání obtížně dojedou a že je lepší dojet pod bišík ve třech než v 7. Pádíme tedy do Teplic co to dá. U teplických skal mi je jasné že nás už nedoženou a navíc jeden nestačí zběsilému tempu a odpadá. Dávám si posledního karbošneka, kterého jsem si šetřil až sem a ve dvou najíždíme na Bišík, tady už buď jak buď. Jelikož jsem celý sjezd myslel na to abych nedostal křeče v posledním kopci jako v loni tak se mi zakusuje do pravé vnitřní strany stehna taková lehká křeč, která postupně zesiluje a tak se snažím nohy všelijak propínat za jízdy aby to ustoupilo, sláva křeč je pryč ale borec stále zamnou, proto do toho začnu víc šlapat a postupně se mu vzdaluji a najednou vidím na zemi nápis 2km a před sebou jednoho závodníka, lehce o dojíždím a předjíždím 1 km před cílem. Cíl protínám sám minutu před dalším na 122 místě v čase 5:19:51, o 20 minut jsem se zlepšil oproti loňsku, s výsledkem jsem spokojený, i když mohlo to být i lepší. V cíli čekám asi 5 min na Martina a probíráme závod, ukazuje mi jak včera vylepšil řadící páčku šroubovákem, fotí nás tam i fotograf, pak ale jedu na guláš a na pivo. Hned jdu ke Kolíkovi a sděluji mu své dojmy, z mého prvního závodu za Vinohradské Šlapky. Obdivuji Dreamera jak zajel skvěle. Mišutka byl sice nespokojen ale nevím s čím. Blahopřeji všem ostatním VŠ k dosaženým výsledkům. Smekám před Hankou Doležalovou jak jezdí. A já, nezbývá než trénovat a v oranžovém tu stovku pokořit. Ještě si prohlížím zlomené karbonové kliky od závodníka z Varty a za deště sjíždím dolu k autu, oblékám se do suchého a unavený jedu domů.
Sportu zdar a cyklistice zvlášť