V roce 2011 byl Beskyd mým prvním silničním závodem, kde jsem jela se skupinou A v jednom balíku. Oni jeli dlouhou trať a já jen na Pustevny. Letošní závod tentokrát na dlouhé trati nabírá opět podtext zápolení o pozici s Péťou Kotlářovou. Laco sepsal výzvu na podporu lídra týmu. Tím bych prý měla být já. Oni nevím, čím jsem si to zasloužila, ale při čtení té výzvy jsem trochu na měkko. Moc děkuji za takovou poctu. Postupně se profiluji dvě skupiny. Jedna okolo Josefa (Strejda, Yetti a pan Mišutka) a druhá okolo mě (Laco-hlavní dirigent celého zážitku, Pedro-hlavní tahoun, Quit a Aqua jako velký pomocníci).
Se Strejdou přijíždím v pátek do Frenštátu. V ubytovně už čekají Laco s Pedrem, tak jsem zahnízdila u nich na pokoji. Večerní tiskovka proběhla v pizzerii Mrtvola a posléze se dozvídám taktiku na druhý den. Ráno vyrážíme na start. Na náměstí je kupa lidiček, ale dresy RONAL nemůžu najít. To je divné, že by byli nemocní. Pedro mě vysílá na průzkum. Péťa se s Lubošem postavili k ostatním svým kolegům na začátek startovního pole. Tak uvidíme jaký budou mít náskok.
Je odstartováno. Chvíli to trvá než se pole rozjede. Konečně. Vyrazila jsem. Snad mě kluci dojedou. Za chvíli už je Pedro přede mnou a jedeme pěknou stíhací jízdu, až mám obavu, jak tuhle kaši přežiju, zda nezdechnu u Ráztoky. Po cca 15 km dojíždíme Petru s Lubošem. Dirigent velí zmírnit. Ještě že tak. Ráda si odpočinu. Fouká dost vítr. Orange barvy táhnou početnou skupinu a vezou za sebou kupu příživníků. Nikdo nechce střídat i když tempo klesá ke 20 km/h. Tak nezbývá Pedrovi, Lacovi, Quitovi a Aqouvi než vzít špici na sebe. První bufet řešíme jako Kotlářovi na Rampušákovi, kluci jedou napřed si doplnit potřebné a já bufet míjím. Pomalu dojíždím malou skupinu, která nám před Frenštátem pomáhá tahat špici balíku. Před Roztokou začínám zase ztrácet. „Se z toho asi picnu“, přece neztratím hned první kopec, ale tak jako loni i letos se v první serpentině nohy chytají a kopec vyjíždím o něco lépe než Péťa. Od Roztoky jedeme už bez Aqui. V cíli se dozvídám, že měl technický problém, který ho donutil vzdát. \"Aquo moc děkuji za podporu a pomoc.\"
Na Pustevnách nechávám dolít bidon a mažu si odskočit. Při průjezdu Kotlářových kolem mě si vyslechnu manželskou přestřelku, ze které je patrné, že Péťa není úplně v pohodě, tak uvidíme, co nám připraví další kopce. Z kopce Kotlářovi předjíždíme a vezeme si je pod Soláň. Soláň mě moc nejde, ale nejedu hůř než Péťa. Na kopci nezastavuji, mám ionťáku i jídla dost a mažu dolů. Péťa se zastavila a udělala si rozhodující díru. Při tomto sjezdu už nás nedojeli. Při výjezdu na Kasárna ztrácíme Quita. Nějak je mi těch ztrát líto, ale Laco mi tluče do hlavy, že na to nemám myslet a soustředit se na šlapání.:-) \"Kluci promiňte, ráda vám to někdy oplatím.\" Na Kasárnách se už musím trochu najíst. I přes malinko delší pauzu Kotlářovi nikde. Uf tak jedeme. Nohy už mě začínají bolet. Pedro se mě stále ptá, zda jsem v pohodě, zda něco nepotřebuji. \"Moc díky.\" Občas odvětím, že by se hodila síla nebo postel, ale to prý nemá. Sjíždíme pod Bumbálku a Laco občas zaostává. Uprostřed stoupání na Bumbálku odstupuje Laco a dál jedeme s Pedrem sami. Do kopců jede Pedro mým hlemýždím tempem a po rovinách jede neúnavně. To neúnavné tempo nechápu. Pedro smekám klobouk, jel jsi skvěle. Začínám trochu prudit jako malé děcko a vyptávat se na následující kopce. Mála jsem strach ze Smrčku. Na konec tak strašný nebyl a na rozdíl od ostatních maratonuů, kdy jsem konec jen odmotala nohama teď šlapu o něco málo lépe. Na konci Smrčku velké povzbuzení od Žíži. Potom už jen těch pár brdů před cílem a hurá už je vidět Roztoka, kde čekají Kolikáč s paní (omlouvám se, ještě jsme se nepředstavily), Mišutka a Josef.
Po vyhlášení jedu na ubytovnu zrzlá jako preclík. Až jsem se málem 2x sama sebe shodila z kola, jak se mi klepaly ruce.
Celému týmu děkuji za podporu, jelo se mi s vámi skvěle. Dělala jsem, co jsem mohla, abych vás nezklamala. Pétě se malinko omlouvám, že jsme ji takto převálcovali.