Beskyd Tour- celý týden před závodem jsem úplně v háji, bez energie, není pomalu ani síla dojet z práce domů. Nakonec ani dva dny volna před závodem nepomohly. Po startu někde v půlce balíku, za Frenštátem před opravovaným mostem skoro zastavujeme a balík se následně natahuje do hada. Fouká vítr jako blázen, jedu šrot, ale stejně po 18 minutách mohu jenom konstatovat, že už máme na balík díru. Jenže jede se tak po dvojicích, trojicích, každý se snaží sjet ty před sebou, k tomu ten vítr, takže úleva jaksi nepřichází a trpím dál. Pak se sjedeme do skupinky a kupodivu na vyfrézovaném úseku kolem 24.km máme balík na 200m. To je ovšem pro ostatní jak červený hadr na býka, takže zase šrot, skupina se rozpadá a začíná to znova. Nevím jestli do balíku někdo dojel, já ale ani omylem. Až někde v Kopřivnici se konečně sjíždíme do skupiny cca 40 lidí, před námi na dohled nikdo a trochu se konečně zvolňuje.
Je mi vedro, trpím, jede se mi hodně blbě. Nějak dojíždíme do Frenštátu, stoupání k Ráztoce ještě vyjíždím zašitý ve skupině, ale u hotelu v průjezdu cílem mi najedno totálně dochází. Okamžitě odpadám a skoro všichni mi na Pustevny odjíždí. Potím se jako blázen a ve druhé půlce kopce je mi zároveň zima, rychlost je směšná. Na Pustevnách jsem zralý na odstoupení. Cpu se melounem, doplňuju už dávno prázdné bidony a jelikož nechci vzdát, abych si na to moc nezvyknul a nezabalil pak každý druhý závod, tak jedu dál. Ve sjezdu se normálně klepu zimou. Pod Pustevnama na hlavní do Prostřední Bečvy z mírného kopce proti větru jedu 25km/h, tragedie… To na náladě nepřidá. Na Soláň mně předjíždí jedna skupinka, na ty kašlu, do další se pak připojuju, pokouším se restartovat a vrátit se do závodu. Nahoru s nima vyjíždím v pohodě, ale z kopce jedou jako hovada a ujíždí mi, to se mi tedy nestává, asi už i hlava vypla. Na kruháči v Karlovicích na ně mám 30s ztrátu a to rozhodně nejsem ochoten sjíždět. Pro dnešek končím a do cíle už jen turistika.
Pod Kasárna, kde se ve skupině valí 30km/h, tak jedu 20 a později i 18. Kasárna už jedu jen abych to vyjel, kdyby šlo vzdát a dostat se po rovině do Frenštátu, tak okamžitě končím. To ovšem nejde, stejně bych musel přes kopce. V půlce kopce v zoufalství normálně slézám a zkouším kolo tlačit, je to ale ještě pomalejší než moje plazení nahoru v sedle, tak nasedám a jedu dál. Na bufetu se alespoň pořádně nacpávám, kochám se výhledama, dávám ještě kolu, která mně trochu nakopává a zlepšuje náladu. Do Makova sjíždím pěkně pomaličku, stoupání na Bumbálku ani nebolí, není to prudké, jedu si pohodu. Pak sjezd do Bílé, volně točím nohama, rozhlížím se kolem a docela mně to i baví. Na bufetu před přehradou znovu hoduju, čekám až lidi co tam dorazili, zmizí, protože si to chci užívat sám a ne jet ve skupince a střídat. Kolem přehrady pak pokračuje turistika. Letos se ani nebojím Smrčku. Každý kopec je tak těžký, jak si ho kdo udělá. Já jedu pomaličku a ani to nebolí. Akorát že začíná chcát. Sjezd dolů po novém asfaltu opatrně, pak už následuje jen pár brdků a jsem v cíli. Čas 7:11, o hodinu horší než loni.
Nevím co dál, jestli mám trénovat a nebo si dát od kola týden odpočinek a začít pomalu znova. Uvidíme. Naštěstí se povedla páteční pěší prohlídka Štramberka a okolí, nedělní super pohodový výjezd na Lysou horu, páteční a sobotní tiskovka se Šlapkama v Mrtvole taky nebyla k zahození, ve výsledku byl tedy vlastně víkend docela povedený.