Bělečské okruhy patří mé nejméně oblíbené závody. Vždy když jsem je jel tak se mi něco stalo od spadlého řetězu přes defekt, až po pád prostě vše. Vyrazil jsem jen díky dvanácri přihlášeným šlapkám.
Na start se řadím do první třetiny dost početného balíku. Taktika a cíle jsou jasná, jet vepředu a vydržet aspoň jeden okruh s prvním balíkem.
Kluci z Lawi nemají kapitána tak je od startu pohoda, první větší vzruch je v brdku ke hřbitovu, kde díky tomu, že si najíždím z vnitřní strany do zatáčky musím skoro úplně zastavit a rozšlapat to do kopce něco stojí, do toho mám před sebou lidi co to už nedávají, takže dostat se k lidem co jedou je o držku, ale jsem tam. Sjezdíky jsou spíše o brzdách, celkově jsem tady brzil za jeden závod víc než za celý minulý rok dohromady. V nájezdu na první část jediného dvojkopce na trati chytám pěknou díru, točím něco kolem 40km/h a díra je stále stejná, musím si hrábnout až do dna abych se docvakl, klid ale stejně nepřichází, jede se pěkně v lajně a mám co dělat abych neděroval. Jenže jak říká Malina, kde nic není tam nic není, ve výjezdu z první části kopce už nemůžu točit převod, který je potřeba pro setrvání v balíku, shazuju, zpomaluju na 25km/h a pouštím borce za sebou ať si to dolepí. Jen díky tomu, že za mnou jelo ještě dost lidí, tak zůstávám součásti balíku ještě do nájezdu na druhou polovinu kopce, kde se ale jedou takové kule, že mi to odjíždí definitivně, už jen instiktivně zahákuju skvěle jedoucího Dreamra a vzpamatovávám se z prvního bezvědomí. Bohužel nebo bohudík sám nevím, naše nově vytvořená asi dvanáctičlenná skupina se nechce smířit s tím, že odpadneme hned v prvním kopci a díky tomu začíná nové peklo, nevím proč ale mám zařazeno, vepředu malou a vzadu taky, prostě jsem neměl morál na to hodit tam velkou. Díky borcům typu Libor Janouška, Radka Procházky, Honzy Šnajdra jsme ještě před Bělčí zpět. Uff můžeme si společně s Dreamrem oddechnout, první kolo jsme s balíkem dali.
Do druhého okruhu se řítíme dost přes 40km/h, za výjezdem z Bělče vidím Malinu jak se zase větrá s Koubíkem před balíkem……Po jejich sjetí se tempo zase uklidňuje, do dalšího výšlapu k hřbitovu už jedu bohatší o zkušenost, že do zatáčky musím vjet z vnějšku abych nemusel tolik brzdit. Musím celý brdek vysprintovat, ale moc to nebolí, nemusím nikoho předjíždět už tu jsou jen lidi co tady mají být plus já. Další vzrušení je zase až v kopce před Bělčí, kde na horizontu druhé části kopce musím jet opět v bezvědomí, v balíku mě drží jen přítomnost Milana Procházky, u kterého si říkám, že s ním musím prostě dojet ikdybych tady měl umřít. Myslím, že někde tady nám poodjela osmička nejlepších kde nechyběl Malina, takže bylo jasné, že na špic nepolezu, stanu se ještě více neviditelným.
Třetí a čtvrtý okruh byl o tom samém, jen u hřbitova se jelo mírněji a v dvojkopci jsem neodpadal což ale neznamená, že jsem si nedával jako kráva. Jediná kaňka na mé účasti v této stále asi třicetičlenné skupině bylo, že jsem vytratil gel, takže přísun energie na závěr byl v čudu. Další nepříjemný okamžik byl v nájezdu do čtvrtého okruhu kde mi z nepochopitelného důvodu najel z boku do beranů Vojtěch Beran z Trénuj chytře, naštěstí to ustávám, ale je vidět, že tam možná trénují chytře, ale závodit na silnici se ještě nenaučili.
V nájezdu do pátého okruhu už mi je všechno jedno, mám splněno takže je mi úplně jedno kde mě skupina vytrousí. Pátý hřbitov nám koření Libor Janoušek, který si jen tak točí konvemi čímž se z nás opět stává had a musím zase zavřít oči, vypnout mozek abych necítil bolest a šlapat, ale světe div se, v nájezdu do lesa jsem tam, to znamená, že mi to ujede až ve dvojkopci, kde jsem už nechal všechny své dnešní síly (tajně jsem doufal, že se tam moc nepojede a vydržím až do cíle…). V nájezdu do lesíka je v balíku cítit touha být v cíli co nejrychleji, sjezdy se jedou snad nejrychleji ze všech okruhů, zatáčky musím sekat hlava, nehlava, ale i tak patřím mezi ty pomalejší. V nájezdu na dvojkopec mám opět díru, kterou si ještě dokážu sjet, ale už nepřichází očekávané zpomalení balíku, což pro mě znamená, že si musím vystoupit. Cedím se až na chvost nemám absolutně morál se docvaknout, zkusím ještě vstát a něco vymačkat, ale místo zrychlení, přichází naprostá bezmoc otočit pedálem, nohy se tváří, že nejsou moje, házím kašpárka, jedu 12km/h a čekám na Milana Procházku, který tady skončil taky. Milan je na tom o poznání lépe, hned ho hákuju, musím říct, že za ním v háku jedu totální krev, když mě vyzve k odstřídání tak mu neodmítám, zavřu oči a zase tupě šlau už jen silou vůle, makám co to jde, ale Milanovu rychlost 33km/h vždy snižuju na 31km/h, naštěstí mě tam dlouho netrápí a střídá mě rychleji, což je mi ve finále stejně jednou, protože za ním si dávám jako kráva. Definitivně si jej nechávám odjet v posledním brdku v nájezdu na hlavní směr Běleč. Tady se má rychlost pohybuje kolem 10km/h, vzpomínám na Grapy, prostě mám dost. Do cíle to už jen nějak silou vůle dostrkávám. Uff mám to za sebou.
Celkově vzato, můžu být spokojen, v hlavní skupině jsem byl 83,95km, mohl jsem si užívat společnosti borců, které moc často ve svých skupinách nevídám, přeci jen jet do kopce vedle zadýchaného Libora se mi tak často nestává, ale ten pocit jaké by to bylo, kdybych do sebe ten gel dostal mě prostě hlodá. Ještě, že na kdyby se nehraje. Podařilo se dost dobrých skalpů, které se už nemusejí opakovat ať jsou to borci z AB Cycling nebo z dáli příchozí Jirus, jo zase tak špatné to nebylo, jsem moc spokojen, cyklistika je spravedlivá, když nemám kilometry nemůžu tam s těmi nejlepšími být.