Tak začnu tradiční výmluvou … páteční tiskovka před Sázavákem proběhla jako sraz ze základní školy, moc se mi tam ani nechtělo, ale nakonec 2 hodina ranní mě teprve vítala v posteli. Ještě že je start až ve 14h., ty 3 litry plzeňského moku mi dopoledne ještě pěkně šplouchalo v žaludku, že já tam chodil … :-(
V Úvalech klasický nával a kvalita, orange nenechávají nic své pověsti dlužni, vidět zase ty srdcaře na kole s číslem na zádech, to je paráda. Nějak ani nemám starťák, dnes si ordinuji žádný výlety na špic, prostě dojet do Sázavy co nejvíce zadarmo a na Dojetřicích nechat vše. A daří se, společně se mnou i Bonzo, chameleon BMC Bobek a samozřejmě na špici operující Malina si to mastíme přes Vyžlovku do údolí. Před Skalicí Maliňák dokonce v úniku, kde ten chlap bere síly, je to prostě závoďák. Jedeme asi v 25 lidech, před Sázavou jsou v permanenci zadní kapsy a bidony a vzhůru na dojetřické síto. Odjíždí Petr Novák, já stále v kontaktu s vedoucí grupou, dnes prostě musím překročit svůj stín, blíží se cedule Dojetřice a já furt můžu, nohy se točí tak jak by měly, když už si říkám, že si vystoupím, tak se zpomaluje, že by už toho taky měli dost? Vedle mě dýchající Líba, hned vedle Klímič, Vitas, Petr Dix, Zahrada, Jonatán, Honzis, Luděk Kvapil, no ty wogo, kam jsem se to dostal? A za vesnicí přichází ten slastný okamžik, kvůli kterému ta objemová zima stála za to, kroutí se tu od krajnice ke krajnici vláček, který vede náš Malina a za ním jsou naskládáni všichni ti střelci a já to uzavírám, chce se mi řvát radostí… Ale ještě to nekončí, v lese se to přeci ještě zvedne, tam to vždy bolí, ale endorfiny pracují, vznáším se v oblacích a tak dnes to jede samo :-) Dojetřice dobity, jedu vedle Maliňáka, no to snad není možný, to je sen! S Honzisem to glosujeme, trochu se zvolnilo, a tak zezadu nás dolítlo pár borců, včetně Milana Sýkory, bráchy od sestry Lenky :-), který jen nevěřícně kroutí hlavou, kde se to v těch stařících bere. Tak teď jen vydržet, na Ostředku v zatáčce mi prapodivně cukne v zadní straně lýtka, že by křeček? Že by ty Dojetřice nebyly tak úplně zadarmo? No uvidíme, sjezd do Chocerad s rozmyslem a Ondřejov ještě s nimi zkusit, vždyť taková šance se již nemusí nikdy opakovat. Stále vše funguje jak má, prožívám parádní pocity, navíc když k hoře pudingu stále držím tempo okolo, sice skvěle jedoucí Malina se svou mini smečkou nám trochu ujíždí, ale staříci jsou tu, safra, tady jsem si přál vždy jet, Honzisovi chytly saze a má snahu dojet Malinu, Vitas taky trochu odskočil, ale Luděk Kvapil k němu pěkně táhne oba Sýkory :-). Dnes se netradičně odbočuje na Ondřejově pod kostkami doprava, jsem tam, teď to pospojujeme a do cíle je to vlastně již jen rovina, to už musím dát, ale není mi souzeno, mrcha křeč přichází, no ty kráso, zrovna tady :-(. Začíná vystřelovat do celé nohy, nejsem schopen šlápnout, vycvakávám a vyklepávám. Odjíždí mi to, tak to bylo blízko, chce se mi brečet, chlácholím se, že to je určitě tou páteční tiskovkou… křeč rozehnána, otáčím se co přijede a nevěřím svým očím, to mi seslalo samo nebe, kousek za mnou je Martin Matula, má menší svalový problém a na kostkách to prý hodně bolí, takže je jel opatrněji, ale teď si již chce hezky zatrénovat, leze na špic, já se zahakuji na druhou pozici, a jako když táhnou auto do servisu se blížíme k cíli. Před Jevany sjet vítěz PRSu Martin Rytych, další mašinka, která pomůže, cílový brdek je tu, nestřídal jsem, tak oba Martiny chci nechat před sebou, ale Ironman nechce, už prý jen vytočí nohy, tohle mi prosím nedělej, je mi trapné být takhle před Tebou… Ale máš recht tady už o pořadí nejde, vždyť to bylo skvělé setkání, skvělá vyjížďka a pro mě malé nakouknutí do cyklistického nebe, dnes mě tam ještě nechtěli, musím pokorně dál, snad se někdy příště zadaří, je to hodně blízko, cítím to!