Bylo 12. července 2002 a já poprvé zavítal do Jeseníku, kde žil jeden můj kamarád, se kterým jsem krátce pracoval v Praze. Okamžitě se mi toto nádherný místo vrylo pod kůži a krom roku 2004 jsem toto místo navštívil každý následující rok. Prostě když dovolená, tak Jeseníky. Vyjma první navštěvy a dvou silvestrovských nocí jsem vždy sebou měl i kolo. Na vrcholu Pradědu jsem byl asi šestkrát, ovšem vždy jsem jsem vyrážel z města Jeseník a na vrchol to bylo jen 40 km. Jednou mě napadlo jet na kole do Jeseníku, ale abych jel z Prahy na Praděd a druhý den zpět na to jsem musel vstoupit do jednoho oranžového klubu, kde se pár takových magorů prostě najde a takovou cestu uskuteční:DD
Do Jeseníku si po ta léta jezdím hlavně mentálně odpočinout, od lidí, práce a letos i od špatných výkonů za poslední měsíc a půl. Velmi špatně se mi hledá termín, kdy jet. Je spousta maratonu a volna nedostatek. Na sobotu mám naplánovanou denní službu a možností, že bych ji s nějakým kolegou vyměnil je minimum. Nakonec v pátek v poledne na poslední chvíli, to bere jediný možný kolega a já domlouvám cestu s Ďáblem do Sadské, kde se připojíme.
Sobota budík nastaven na 04:00. Snažím se vykonat poslední potřebu a oblíkám dres, který bude na konci této akce velmi prosolen. Jedu na kole dvacet kilometrů do Sobína, kde jsem přesně v 05:00. Složíme kola a frčíme do Sadské, kde kvalitně posnídáme a čekáme, kdy se přižené vláček z Čerňáku tažen lokomotivou Malinov. Překvapivě má jeden vagonek navíc jménem Kajman. Hned ovšem hlásí, že se s námi jen kousek sveze. Prvních třicet kilometrů je rovinatá nuda ze které nás ovšem velmi nepříjemně probouzí Jean svým skokem střemhlav na zahřívající se asfalt. Jel jsem za ním a bylo mi hned jasné, že tohle nebude jen nějaká modřina. Blíž to určitě popíše on sám, bohužel jeho cesta na Střechu světa skončila letos v Novém Bydžově. Až do Hradce Králové na to myslím, tam se s loučí Kajman a stavíme v Lídlu, kde nám Diablo ukazuje, jak se otvírá flaška s Coca - Colou. Následuje další nekonečná rovina, která končí v Kostelci nad Orlicí. Poté malé vlnky před Žamberkem, kde stavíme na benzínce. Po dusnu před Hradce se začíná dost oteplovat, ale 30 stupňů je maximum. Konečně odbočujeme ze silnice s číslem 11 a pokračujeme směr Králíky. Zde už vlnky jsou o něco vyšší, protože vím, že to hlavní teprve přijde, tak jedu na malou a šetřím každý watt. Jedeme velmi svižně a tak není divu, že jsme už v 12:30 v Hanušovicích. Podle propozic, by jsme měli za přejezdem jet vpravo směrem na Šumperk, já ovšem navrhuji jet vlevo na Nové Losiny, kde je hezký kopec na Přemyslov a hnusný sjezd do Loučné nad Desnou. Zatím nikdo neprotestuje. Kopec dlouhý pět kilometrů, stále to bylo jen na zahřátí. Z Loučné nad Desnou začíná pozvolné stoupání na Červenohorské sedlo, které za obcí Kouty nad Desnou nabírá potřebná procenta. Kopec je to dlouhý asi sedm kilometrů. Zde stavíme. Je tu nádherně. Po 45 minutách pokračujem krásným sjezdem po téměř novém asfaltě do Bělé pod Pradědem. Zde opět pozvolné stoupání, které se za vesnicí přemění v kilometr a půl dlouhé 11% stoupání. Pak další kilometr a půl od 5- 8%. Následuje krátky sjezd a další čtyři kilometry nahoru. Po dalším sjezdu nás vítá Karlova Studánka a před námi velké deseti kilometrové finále. Zde už jedeme roztrhaně a postupně se sházíme na Ovčárně. Závěrečné čtyři a půl kilometru jedeme vícemeně spolu. Popsat emoce po projetí cíle dost složité, prostě jeden z nejhezčích momentů na kole, možná úplně nejhezčí.
Nedělní cestu zpět popisovat nebudu. Nebyla by tak těžká, nebýt toho strašnýho vedra, hlavně kolem Hradce Králové. V Sadské kolem 19:00. Diablo ještě přišel s nabídkou, že mě odveze autem až do Kamenných Žehrovic, ovšem já si to chci vychutnat až do konce a tak jedu ze Sobína opět na kole, ale už v mnohem příjemnějším počasí.
Myslím, že tato vyjížďka se svou náročností bude jen těžko překonávat. Jen pro zajímavost. Z Hanušovic posledních 90 km dalo přesně 2000 nastoupaných metrů. Celkem mi tachometr ukázal v sobotu 253 km a 3228 nastoupaných metrů. V neděli 260 km a 1850 metrů