Na většinu cyklomaratónů musím vstávat dost brzo, abych přijel včas do místa konání. 12.srpna 2006 to ale bylo jinak. Cyklomaraton S Orim Malou Hanou je domácí akce v Moravské Třebové. Žádné časné vstávání a balení auta. V klidku a pohodlí domova se chystám na první start nového závodu. K mé velké radosti přijíždějí i další Šlapky: HonzaM, Jura a Kolíkáč. Můj původní plán byl vytvořit skupinu A pro tradiční AVS 25 km/h. Po poradě v ní nakonec zůstává Honza a Kolíkáč. Jura se uvolil dělat mi mašinku a vylepšit tak v domácím prostředí můj rychlostní průměr. Oproti plánu je start posunut o 30 minut. Alespoň získáváme čas na projetí cílové rovinky. Po úvodním slově ředitele závodu je odstartováno. Balík se zvolna rozjíždí, jede se kolem 35km/h. Příjemný začátek. Průjezd Třebářovem byl trochu o hubu, ehm... chtěl jsem říci riskantní. Úzké silnice, velký balík, auta v protisměru atd. Nicméně přežili jsme všichni bez úhony. Alespoň pokud vím. V pohodě se dalo uviset s vedoucím balíkem až pod první kopec, kterým byl Lázek. Asi ještě dospávali flám z předešlého dne, jinak si průměr 33 km/h neumím vysvětlit. Ovšem na Lázku už jsme procitli všichni a zaujali místa, která nám patří. Sedmikilometrový kopec probere každého. Lázek znám nazpaměť, takže jsem nasadil své klasické tempo, kterým zde tréninky jezdím. Nenápadnou otázkou, jestli tohle tempo vydržím celý marathon mě Jura trochu přibrzdil. Na moji nejistou odpěvěď "Nevím, snad" následovala přednáška na téma Taktika jízdy cyklomarathónu s podtitulem Pýcha předchází pád. Ochotně jsem poslechl a přizpůsobil svoji TF v souladu s nově nabytými znalostmi. Jak se později ukázalo, byl to klíčový okamžik celého závodu. I tentokrát, jako už mnokráte v dějinách, byly události rozhodnuty ještě dříve než nastaly. Ve sjezdu z Lázku skrz Cotkytle Jura nezadržitelně mizí. Nevím jak to dělá, ale stejně jako v tomto, i v každém následujícím sjezdu na mě v zatáčkách získává několik metrů. Buď nemá pud sebezáchovy, nebo ho na startu odkládá :-) U Chudoby se sjedeme asi čtyřčlená skupinka, kterou Jura přes Heřmanice (Dolní & Horní) odtáhne až do Výprachtic. Na Hoblovnu a Červenovodské sedlo ale už musí každý sám, za své. Ve stoupání na Hoblovnu se k nám přihlásil Gábor. Zájemce o členství ve Vinohradských Šlapkách z Maďarska. Slovo dalo slovo (word givs word) a poznali jsme v něm autora mailu, který se objevil v diskuzi na webu Šlapek. Do Červenovodského sedla přijíždíme celkem v pohodě. Neohlížím se, ale myslím, že jsme s Jurou sami dva. Rozhodně na bufet pod ČV sedlem přijíždíme ve dvou. Tady bych měl kritickou připomínku k organizaci. Bufet byl v místě, kde se jede kolem 50km/h (a někdo určitě i víc) a nebyl dopředu označen. Alespoň já jsem si nevšiml. To by chtělo příště napravit. Na bufetu nás opět dojel Gábor a ve třech jsme se vydali směr Dolní Orlice a Zlatý potok. Kopec jsme jeli v opačném směru než na Rampušákovi. Řadím 28z a v pohodě zdolávám kopec. Zde už definitivně ztrácíme Gábora. Následuje sjezd a napojení na hlavní silnici směr Hanušovice. Kousek před nimi jdu poprvé na špici. Chci udržet stávající tempo, ale to bych se asi utavil. Zpomalení netrvá dlouho, protože už jsou tu Hanušovice a z nich se zvedá silnice do Kopřivné. Nádherný kopec s novým asfaltovým kobercem. Už se těšíme, jak na druhé straně po něm pofrčíme dolu. Ale jsme zklamání. V Kopřivné odbočujeme na Rejchartice a přes Rapotín a Vikýřovice objíždíme Šumperk. Sjezd do Rapotína byl vzhledem k rozbitému asfaltu dost nepříjemný. V Rejcharticích se stal téměř malér. Fičíme si to dolů, co rozbitá silnice dovolí a kus před námi skupinka děcek. Uprostřed malej kluk na kole. Trošku přibrzdíme, co kdyby něco. A ono jo. V okamžiku, kdy už jsme je dojížděli, se kluk začne uprostřed silnice otáčet. Jura to vzal z prava a na mne zbyla vlevo malá mezera mezi klukem a hromadou písku u krajnice. Zabít. Kluka i matku. Ještě že tam byl rozbitý asfalt, který nás zpomalil. Na dobrým povrchu se tam dalo jet i 50km/h. Z Rapotína do Šumperka jsem si trochu zabojoval proti větru. Za Šumperkem, na kopci v Hrabišíně je druhý bufet. Dál přes Libinu projíždíme po rozbité silnici. Vypadá to, že se zde dělá naráz plynofikace, kanalizace a vodovod. Zatínám zuby a pěsti v který držím řidítka (v těch pěstích, ne v zubech). No, ale třeba příští rok tu bude nový asfalt. Při zpětném pohledu na celý maratón docházím k závěru, že tady začala pro mě ta nejtěžší část. Na rovinách už jsem střídal (jen občas, přiznávám) a chtěl jsem udržet stávající tempo. Oni to teda nebyly úplné roviny, byl to zvlněný terén. Takový ten zrádný, kdy si člověk neuvědomí, že by měl podřadit. Když si to konečně uvědomí, už je většinou pozdě. Takto jsme projeli Troubelice, Medlov, Litovel a Nasobůrky. Za Nasobůrkami na nás už čekaly kostky, které na kole dokonale prověřily utažené šrouby a namasírovaly unavené svaly. Někde tady, za Cholinou jsme dojeli dva jezdce. Společně stoupáme směrem na Bílsko. Už jen tupě zírám a vší silou se snažím držet tempo, které mi na začátku na Lázku připadalo pomalé. Ještě že jsem toho Juru poslechl. Přepálené tempo na těch zvlněných rovinách udělalo své. V jednom z krátkých sjezdů ztrácíme oba čerstvě nabyté spolujezdce a opět pokračujeme ve dvou. Před námi je Loučka, Slavětín, Hvozdečko, Bouzov. Stále nahoru a dolu. Síly už ubývají. Před Bouzovem, v Kovářově je třetí, poslední bufet. Myslím, že to byla nejkratší zastávka. Něco jako při závodech F1. Natankovat plnou, něco pod škraň a za pískotu prokluzujících gum vyrážíme dál. Jurovi navíc zvyšuje elán zpráva od obsluhy bufetu. Před námi se trápí nějaký osamělý jezdec a ať ho prý vezmem sebou. Jurovi se zablýskne v očích a s divným výrazem ve tváři prohodí: "Už jedem pro něj!" Asi jako kdyby hladového vlka poslali zachraňovat kůzlátko :-) A opravdu osamělého závodníka míjíme na posledním vrcholu před Bouzovam. Stojí a vypadá to, že se obléká. My se tím nezdržujeme a valíme dál. Dolů Bouzovem vstříc dalším dobrodružstvím. Na mě čeká hned pod kopcem. Snažím se objet auto, které bylo zaskočenou konvojem svatebčanů v protisměru. Jenže ouha. Po dešti tu zůstalo dost písku, ve kterém mi kolo ustřelilo. Trochu jsem to srovnal a namířil si to svodidel (nebo co to bylo). Těm jsem se tedy vyhnul a projel křovím rostoucím na krajnici. Ještě jsem stihl zašaltrovat (z kopce mi tam zůstal těžký převod) a pomalu se začal vracet na silnici. Vyplivl jsem něco zeleně a pokračoval dál. Čekal nás zlatý hřeb celého závodu: Hartinkov. Taková prasárna na entou :-) Při výjezdu se kolo málem staví na zadní a při sjezdu do Nectavy na přední. To Ori přehnal. No, ale tady už jsem doma. Zde jsou moje důvěrně známé tréninkové okruhy. Teď musím Oriho pro změnu pochválit, že nás nehnal do Šubířova. To by bylo moc štěstí najednou :) Projíždíme Jevíčkem a čeká nás poslední lahůdka. Zadní Arnoštov. Ani nevím jak, ale vyjedu ho. Jsem celkem na kašu. Sjíždíme do Křenova a v Dlouhé Loučce se snažíme ještě trochu vylepšit průměr. Drobná stoupání před Útěchovem mě dost bolí. Před námi je Třebová. Jako domácí se ujímám role průvodce a vedu nás k cílové rovince. Přemýšlím jak to bude se spurtem. Jura nic neřikal, tak asi jo. Letos to bude poprvé! Bylo mi jasné, že i když jsem se celou dobu vezl, tak nemám šanci. Ale o ten pocit spurtu do cíle jsem se nechtěl připravit. Sjezd do Údánek a za chvíli je tu cílová rovinka. Nevím jak se spurtuje. Prostě začínám zrychlovat a kus před cílem, když už si myslím že to vydržím až do cíle, vyrážím na plno. Na chvíli jsem se dostal před Juru (jak později přiznal, byl to taktický manévr :) Ale opravdu jen na chvíli. Kousek před cílovou lajnou mě něco míjí z leva. No jistě. Jura. Já měl na tachometru něco kolem 50 km/h. Kolik měl on nevím. Tak tedy cíl. Už nemusím nikam. Sundávají nám čísla a já jen lapám po dechu. Na lavičce si vypiji svůj oblíbený AA drink a čekám až budu moci alespoň trochu fungovat, abych se najedl. Gulášek s kopcem cibule mi docela sedl. Při vyhlašování vysledků jdu málem do kolen. Druhé místo ve své kategorii do 50 let. Ten Jura je vážně dobrej. Dotáhl mě až na bednu. To jsem zvědav, co mu dají :-) Několik údajů: Nastoupáno: 2600 výškových metrů 193 km Oficiální čas: 6:56:44 tj. AVS 27,8 km/h