Sedím si takhle při nedělním ránu na rámu kola u výlezu z metra stanice Zličín. Široko daleko žádná pohledná slečna. Ospalou atmosféru prořízne oranžový dres prezidenta: „Techniku jedem!“ Mihne se kolem se sobě vlastním entusiasmem. Tomu se dneska po staru zahryzneš do zadnice a nepustíš, pomyslím si, když nemotorně sedlám svoje naleštěný žihadlo. Vyrážíme směr Velká Dobrá. Já, Kolíkáč a HonzaB. V Hájku nabíráme Bigmiga a maskovaného Diabla alias Froomeiho.
Na strat dnešní vyjížďky se řadí přibližně 40 párů různě ochlupených nohou. První kilometry jedeme rozumným tempem spořádaně ve dvojicích alá Koloděje. Kdo že se to cedí balíkem, aby se vzápětí raketově a pouze na několik okamžiků vyšvihl na špic? Froomieho vířivé pohyby strhují pozornost většiny z nás. Možná právě proto a/nebo z úplně jiného důvodu přichází po odbočení z hlavní výrazné zvýšení tempa v režii atomových kol. Kde je ta nastřelená oranžová zadnice? Samozřejmě hákuje čelo. Zvedám tu svoji o něco méně nastřelenou zadnici a přisávám se ke Kolíkovi jako nemluvně k matčině prsu. Příští minuty si pamatuji jen matně. Visím silou vůle, pak naštěstí atomový pohon odstřídává a roztáčí se kolotoč. K mému úžasu zjišťuju, že je nás už jenom sedm. Podobně jako lze dělit živočichy na obratlovce a bezobratlé, je možné naše cyklouskupení dělit na rakeťáky a větráky, a to v poměru 6:1. Přesto si let nádhernou přírodou strašně užívám. Chce se mi výskat, i když je mi jasné, že se budu s touto vybranou společností brzy loučit. Nejdřív myslím, že to přijde už v brdku za Klíčavským potokem, ale tam díky mohutné Kolíkově týmové podpoře visím. Ten chlap je snad nevyčerpatelný akumulátor. Odkud sakra tu energii bere. Jeho týmový duch a chuť obětovat se pro druhé snad nezná mezí. V kopci za Městečkem, kde mi to definitivně odjíždí, ještě stihne povzbuzovat a slibuje, že pokud by odpadl, bude čekat a pojedeme spolu. To by se chudák načekal. Studování mapy před odbočkou na Velkou Bukovou trvá desítky vteřin. Ve sjezdu do Roztok míjím muže v tmavě zelené kápi. Je to pocestný? Není to pocestný? Nevím, ale šesti svištících chrtů by si všimnout snad musel. „Ano, před chviličkou tudy projeli a pekelně to smažili!“ odvětí na moji otázku, zda si nevšiml několika diverzantů na velocipedech. Kopec na Leontýn jednu poprvé v životě. Čumim jak píchlá duše, když vidím ten šílený sklon. Kousek pod horizontem za sebou zahlédnu siluetu vrchaře v dresu CSK Markus. V tu chvíli ještě netuším, že modrý dres Petra Michala, je vlastně modrý z nebes, bo bez něj bych možná ještě teď bloudil v Křivoklátských hvozdech. Po tom co minu odbočku na Zbečno si totiž všímám, že moje modré z nebe odbočuje a jsem schopen se těch pár desítek metrů vrátit a vychutnat sjezd do Zbečna v Petrově společnosti. V nestřeženém okamžiku se ještě přiřítí Jirka Dobrovodský z Livestrongu a jsme 3. Sýkořičák tentokrát uvisím díky ocelovému háku za Jirkou a zpět na Žilinu, Doksy a Velkou Dobrou už letíme povětšinou za Petrem a Jirkou. Moje špice spočívají v tom, našetřit dostatek sil na to, abych po odstřídání dokázal chytit háka. Vzpomínám si na naší fotbalovou partičku, která již dobrých 25, či snad 30 let šije každé úterý v krčské sokolovně. Ano jsem to já, ten, kdo vždy po fotbálku a hospodě posilněn alkoholem vychcaně usedá do vozu svého druha, aby byl bezplatně odvezen před dveře svého příbytku. Podobně to platí o mojí přítomnosti ve skupince cyklistů mířící do cíle ve Velké Dobré. Vlastně se jenom vezu. V naší fotbalové hantýrce jedince takto se projevující označujeme zkratkou V.C.S.M.D.S.N.S., tedy Vychcan Co Se Musí Dycky S Někym Svézt. A aby toho vychcanství nebylo málo. Domu mě veze Bigmig, Kolíkáč a HonzaB. Díky kulišáci !!
:-D