Tak nějak, jsem bral ten Krušnoton, jako že to bude pohoda. Po šrotu v Tatrách, kde jsme na 200km měli průměr téměř 36km/h jsem se těšil , že tady to bude klídek kolem devětadvaceti. Ta rychlost se celkem splnila, ale v klidu to rozhodně nebylo.
Už loni jsem zvažoval, jestli nejet až ráno, ale chci se vyspat dýl, tak jedeme už v pátek, že se vyspíme v hale. Jdeme spát v deset. V jedenáct nespim, ve dvanáct beru ibuprofen, abych otupěl a usnul, v jednu jsem dost nasranej, že jsme nespali doma, ve dvě koukám na telefon a propadám panice, pak mě v 5:30 budí budík. Tak jsem nakonec asi přece jen spal alespoň tři hoďky. Rychle najíst a to už slyšim Kolíkáče u prezentace. Venku mlha, že by se dala krájet, 13,5 stupně, fakt nic moc. Mažu ruce i nohy hřejivkou, bůhví jak bude nahoře v kopcích. Za tohle jsem rozhodnutí jsem se prvních padesát kilometrů hlavně ve sjezdech měl rád, ale dalších dvě stě bez ohledu na to, jestli se jelo nahoru, nebo dolu, jsem se upřímně nenáviděl.
Zezačátku tradičně pohoda, jen mě překvapilo, že už v Teplicích mám tepy skoro na 170ti a nemůžu popadnout dech. VSid říká, že to nevyspání je jen psychický, že na výkon to nemá vliv, teda na krátkodobý, to mi moc moc pomohlo . Minulý rok jsem si dal čůrací před takovim kruháčem a když jsem ho pak objel, tak tam stál celý peloton a močil. Letos jsem chytře zastavil až za ním, ale na loňský rok jsme si vzpomněli asi tak čtyři a ostatní jeli dál. Takže stíhačka a pod Neznabohy jsme tam. Výjezd po úzké silničce docela šel, říkal jsem si, že jsme snad i někoho utrhli a v tom všichni staví na záchod. Takže zase.
Pak to valíme dál, občas poškbune v lýtku, ale to nic není, zahřívám se a za chvíli to přejde. Přijíždíme pod Sněžník, tady se to nadělí. Nejede se mi nejlíp, ale když se o tom zmíním, nikdo mi nevěří. Nedivím se jim, říkám to vždycky (a cítím to tak), ale nakonec vždycky jedu dál. Kupodivu se nic nedělilo, nebo alespoň ne tak, abych se oddělil já a se mnou je tu osvědčená grupa z Beskyda Kolíkáč, Dreamer a Kapr. Další na řadě je Nakléřov. Nějak mi v paměti neutkvěl, asi byl v pohodě. Kolíkáč se ptá, jestli už jsem dával magneslife, on už jo. Já ne, není třeba začínám být v pohodě. No počkej, Krupka zeptá. No v pohodě se nejela, vlál jsem na chvostu, ale udržel jsem se a křeče nikde. Ani náznak. Občerstvení na Cínovci. Máčím salám do soli, zakusuji sýrem. Přece jen mě ten Kolíkáč nahlodal, tak taková prevence, zasolit napít kolu a frčíme dál.
Sjezd z Cínovce je naprosto luxusní. Široká silnice, žadné zatáčky, dá se odpočinout. A je před čím. Kopec z Hrobu mi minule takový nepřišel. Snad je to tím, že se jel dolu nebo nevim. Ale letos to byl pro mě málem hrob. Nejelo se mi dobře, ale kritický to taky nebylo. Tempo se zpomalovalo a únava začínala být znát na všech. Okolo Flají v pohodě, zastávka na bufetu, pokec cestou, pak sjezd do Litvínova. Dost zatáček, ale užil jsem si to. Deset kilometrů za deset minut, no paráda. Cestu přes město zkazila odbočka do Středohoří, která se nás zatím netýkala. Šipka rovně nás neomylně posla na další stoupání – Dlouhá louka.
Ač byla fakt dlouhá a sklon čím dál tím víc připomínal zeď, jel se mi tenhle kopec snad nejlíp. Překvapilo mě, že Kolíkáč a pak Dreamer začínají ztrácet, když to teď teprve začíná jet. O Kaprovi jsem si myslel, že zaostal schválně, aby v tom Kolíkáče nenechal (a myslím si to pořád). To obdivuju. Já bych se bál, že už to nedotáhnem, ale Kapr je fakt borec a týmový hráč. Máš můj obdiv Kapře. Nahoře to Dreamer dotahuje a po pár minutách i zbývající dva pomeranče. Na bufetu na Flájích se opět staví, doplňuji vodu, opět salám-sůl-sýr a meloun. Do Litvínova v pohodě, předjíždíme čím dál tím víc lidí ze střední tratě. Je super, jak se nás snaží udržet, a i přesto, že tu není žádný krpál a my nejedem nijak ostře, se jim to nedaří. Jsme prostě borci. Ale asi je to spíš tím, že je to chvost této tratě.
Jsme v Litvínově a tentokrát je odbočka doprava naše. Je to z kopce a celkem po větru. Točíme, letíme. Cesta ubíhá kilometry přibývají, začínám věřit, že to vydrží do cíle. Z posledních dvou kopců strach nemám, jede se mi čím dál líp, střídám špice, je to super. Poslední bufet. Opět zastávka, ale já už bych jel, ať jsme v cíli, těším se na to. Za chvíli je tu Lukov, nemám ho rád, ale letos to nebude tak zlý. Je tu. Skupina se začíná trhat. Já jsem tam, ale když se ohlídnu ostatní orange začínají ztrácet a s každým ohlédnutím ztrácejí čím dál víc. Ne nečekám. Jsem rád, že jsem tu a chci dojet do cíle se Švehlou. Jsme nahoře, já první. Využívám náskoku a radši dávám magneslife a anticramp, nerad bych to chytil na posledním kopci. Ale už cestou dolu začíná poškubávat stehno. No nic to přejde. Projíždíme vsí, nájezd na hlavní a je tu poslední kopec. Zabírám, nechci tu odpadnout, nejhůř budu sedmnáctý. To je bomba. Jo to byla bomba. A zasáhla mě do stehna zepředu i zezadu. Jen jsem zařval až opadalo listí z nejbližšího stromu. Nevěděl jsem na kterou stranu protahovat dřív, tak jsem stál opřený o řídítka, nohu propnutou, v kvadricepsu díru jak po granátu a čekal až to přejde. A ono to přešlo, ale jen aby to kouslo znova ještě víc. Takhle asi pětkrát. Mezi tím mě předjíždí Kapr s Kolíkáčem a za chvíli Dreamer. A já pořád stojím a řvu. Nakonec to přešlo. Ještě chvilku radši počkat. Dobrý. Opatrně nasedám a rozjíždím to. Jde to, tak přidávám. Za chvíli míjím Dreamera, říkám, ať se hákne ale nevěřím, že to udělá, taky si prožívá svůj příběh. Tak dojedu ty dva a spolu to dorazíme. Za chvíli je mám a jedu dál. Jede se mi kupodivu dost dobře a říkám si co takhle zkusit dojet Švehlu a spol. Kluci se přidávají a na kopci začíná stíhačka. Motorka Kapr to točí o sto šest, my s Kolíkáčem se taky snažíme střídat. Nakonec je jasné, že už je nedojedeme, tak si to aspoň užijem. Nájezd do cílově rovinky, bereme Kapra mezi sebe a protínáme cílovou lajnu.
Tak to bylo fakt super. Kvůli tomu, a nejen kvůli tomu to zato stálo oblíknout ten oranžový dres a stát se součástí téhle šou jménem Vinohradské šlapky.
Díky.