Přiznám se, že se mi tentokrát moc nechtělo. Neměla jsem parťáka na cestu a kromě Quita jsem ani neměla domluvený žádný doprovod během závodu. Z loňských zkušeností vím, že závěr startovního pole je tak roztroušený, že se mi moc nechtělo jet samotné. Představa jet 400 km sama v autě, abych strávila 4 h sama na kole, byla dost hrozivá. Na konec mé chmury rozehnal telefonát Strejdy, který mi hlásil, že Balu nejede. Výborně, cesta domluvena, tak hurá do Beskyd. Quit je přihlášený na krátkou trasu a již v Alpách mi nabídl odtáhnutí na Pustevny. V Alpách jezdil výborně a tak se těším. Quit je pan cyklista a pro mě velká jistota do nervózního začátku závodu. Na Pustevnách už budou karty rozehrány a uvidí se, co dál. Od Strejdy mám informaci, že Hrabosh potrénoval a těšil se na spolupráci. U večeře přemlouváme i Pantátu, který jel skvěle Zdejcinu. Jupiií 3 stateční :-)
Na páteční tiskovce se s Quitem domlouváme, že začátek riskneme a uvidíme, jak to bude vypadat. Dle domluvy vyrážíme poměrně svižně. Quit jede skvěle a v případě potřeby ho střídá Pantáta s Hraboshem. Hrabosh občas trochu plýtvá silami, když blbne na špici, ale každou roli je potřeba se naučit a to i roli domestika ;-) První bufet mám zajištěný od Quita a tak v pohodě vytáčím nohy než mě zase kluci sjedou.
Pod Pustevny jsme dotáhli slušnou skupinku, ve které slyším několik ženských hlasů. Nic neřeším, jen se soustředím na točení nohou, na správné dýchání, na rozumné tempo, které s Quitem poupravujeme dle potřeby. Nad Ráztokou slyším ve skupince Katku Nábělkovou, hmm to bude soupeřka. Kdo ví jak je letos na tom? Loni jezdila kopce skvěle a já jíi jen koukala na záda. Na štěstí sjezdy mívala špatné a to ji doufám zůstalo. Stále se drží za mnou, ale já funím jak pejsek a ona jede jako by nic. To bude asi zajímavý závod. Před Pustevnami je před námi. Já jedu dost hranu. Sice mám radost, že jsme na vrcholu o 20 min dříve než loni, ale máme ještě 4 vrcholy před sebou. Na Pustevnách zastavuji, abych trochu srovnala dech a hlavu. Od Quita dostávám povzbuzení a hurá do sjezdu. Ve sjezdu sjíždíme duo Nábělkových a Hrabosh přebírá špici. Jedeme dost svižně a tak klukům domlouvám, že musíme jet chytře. Je velký kus závodu před námi a plýtvat silami nemá cenu, zvlášť když se soupeřka – lepší vrchařka - se svým domestikem veze na konci balíku. Přijíždíme pod Soláň a já vzpomínám, jak jsem se tam loni trápila. Očekávám podobné trápení a co to, on ten kopec docela jde. Po zásahu fyzioterapeutky, která mi pomáhala od bolestí břicha, můžu dýchat do břicha, můžu jet ze sedla a zklidňovat si tím tepovku. Super. Péťo jsi Zlatíčko. Už se těším, až Ti to budu moc napsat. Zahajuji kopec zase na konci skupiny, ale na Soláni jsem s Hraboshem vpředu. Kačka na Soláni zastavuje, ale já mám všeho dost až na Kasárna, tak frčíme dál. Kasárna budou Kačce vyhovovat lépe. Jsou prudší a ona v těchto kopcích přece jen jezdí lehčeji. Slibuji si, že nás musí dotahovat a že je to bude stát síly na víc. Před Kasárnami je za námi, ale mně se oproti loňsku jede mnohem lehčeji. Před bufetem Hrabosh přebírá můj bidon a jede napřed ho naplnit. Kasárna projíždím podobně jako první bufet. Pomalu vytáčím nohy a sleduji, že Nábělkovi slezli z kola. Dojíždí mě jen Hrabosh. Trochu váhám, zda nemáme počkat na Pantátu. Ve dvou to bude těžké, ale jedeme. Ve sjezdu dojíždíme 4 chlapíky, kteří se zdrželi pádem a pokračujeme s nimi. Jedním z nich je Petr Janda z Ronalu a pro mě jiskra naděje, že by nám nemuseli ujet. Ve sjezdu jim stačíme. Hrabosh jede jako ďas a já se modlím aby mu ta síla vydržela až do cíle. Pod Bumbálkou mi začíná trochu docházet. Bolí mě snad každý sval, každé šlápnutí a tak nám čtveřice ujíždí. Hrabosh poctivě čeká a mně je ho líto, že jsem takový hlemýžď, který ho připravil o pomoc. Z Bumbálky jedeme jako střely. Hrabosh je za chvíli ten tam, ale nějaký dojetý dobrodinec mě k němu dotáhl a co nevidím, my dojeli i 4 okolo Péti Jandy. Super. K poslednímu bufetu jedeme, jak kdyby nám za patami hořelo. Myslím, že pod 40 km/h jsme neměli ani metr. Je mi ouvej, ale musím to vydržet, jestli je ztratíme, bude to bolet ještě víc. Poslední bufet opět projíždím a při čekání na ostatní protáčím nohy. Okolo přehrady jedou kluci ohleduplně a po každém stoupání na mě čekají MOOOOOC DĚKUJIII. Přece jen mě to nohy trochu napravilo. Každým metrem se blíží pod Smrček. Znám ho z loňska jak z kola tak z Beskydské 7, ale letos kupodivu šlapat jde. Hrabosh mi hlásí, ať už to nějak dotočím, že už toho má dost. Je mi ho líto, ale přece jen netuším, jaký mám náskok na Katku, tak šlapu jak jen to jde. Od této chvíle už jedu až před cíl sama. Ty brdky před cílem se mi už trochu zajídají, ale na předposledním vidím orange dres. Jupiii podpora jak vymodlená. Quit. Za mohutného povzbuzování dojíždím do cíle. S časem o 20 min lepším než loni. S pocitem, že mi kopce šlapaly lépe a hlavně s pocitem, jaké to je super jet s partou výborných kamarádů, kterým děkuji a doufám, že si závod užili alespoň jako já. :-)