Na Beskydu jsem nebyl pět let, tento rok jsem jej ani neměl v plánu, ale nucená pauza přes Červen mě tak nějak nakopla na to, že by bylo dobré poměřit své narychlo nabité síly s ostřílenými maratónci. Rychlo nabité síly znamená, že za posledních 14 dní před Beskydem jsem si dal cca 500km a většinou v kopcích.
Takový jasný a mnou hodně medializovaný cíl na Beskydu byl, pořádně se zrušit, vyrestartovat mozek, ikdyby to mělo znamenat, že do cíle dojdu pěšky tra’t s 182km a více než 3000m up to slibovala. V hloubi duše jsem snil o tom, jak si to užiju s kvartetem Kapr, Kolíkáš, Jirus a Dreamer a tak nějak počítal s tím, že s čelem dojedu pod Pustevny.
Na startu se cítím dobře, startuju tak okolo stého místa, začátek je hodně nervózní jako vždy, první brdky vůbec nevnímám, při výletě na krajnici poznávám silný vítr tak si nehraju na hrdinu a pěkně se zašívám v balíku. Nemám snahu se cpát dopředu, jen kontroluju abych před sebou neměl blbečky co neumí jezdit v balíku, fakt nerad bych se smotal, jak bych v práci vysvětloval, že teď budu v nemocnici a ne na place s tisícema důchodců a vietnamců.
Většinou se mi daří jet hned za kolem Jiruse, který se taky nikam nehoní, Kolíka s Dreamrem vidím většinou po své levici jak si to pendlujou sem a tam, Kolíka vidím i na špici závodu, Kapra zahlédnu spíše sporadicky, ten si hlídá čelo. Cestou si stačím prohodit pár slov s Peťou Novákem, poplacávám Čerta, který si couvá z balíku (až po závodě jsem se dozvěděl, že měl naražený stehenní sval a proto musel odstoupit, škoda). První zvednutí tepů přichází až po 48 minutách jízdy, kdy najíždíme na první kopeček, kde jedu hranu, beru dost lidí a na vrcholu vidím před sebou jen Kapra, který mi ještě stihne dojet díru, kterou nám udělal nějaký pacient z krátké resp. Dětské tratě. Následuje úzký sjezd, který si díky tomu, že se jede v lajně nemůžu užít naplno, spíše brzdím a držím se Kapra, kterého taky beru, přeci jen mám rád rychlost a stařík prostě nejede. V dalších kilometrech se tempo zase uklidńuje, tím nás dojíždí odpadlíci, sjíždím se s Jirusem, který mě chválí za krásnou jízdu, no nevím co je na ni krásného, jsem zašitej, nikam se neženu a jsem rád, že jsem nelehnul, ale bodejť maratonci mě prostě mají za turistu a když mě vidí tady s nimi, tak prostě musím jet pěkně.
Další kopec, kde jsem uvisel jen díky tomu, že nebyl dost dlouhý byl Štramberk asi v polovině mě předjíždí Dreamer s dnešním oblíbeným pozdravem: Léňo jedeš krásně!, chci se někoho zeptat jak je to dlouhé, ale nemám k tomu odvahu, jen trpím a na větru začínám ztrácet, vypadl jsem z háku Doležala z Lawi a najednou cítím jak to bolí, ještě se mihnu kolem Dana Tremla, kterému chci připomenout jeho výrok o tom, že vlastně do Pusteven se nic neděje… ale nějak nemám síly ani chuť mluvit. Jirus s Kaprem jsou přede mnou, Dreamer na dohled a Kolíkáč, ví bůh…. Po tomto masakru jsem rád, že mám před sebou pár lokomotiv, které mě vrací do čelního balíku, kde zůstalo max. padesát lidí, když se ohlédnu vidím za sebou jen korálky, ale kde je Kolík? Hmm někde asi čůrá. Přichází další brdek do Hukvald, kde mě zpomaluje člověk na zemi on to Kapr! Sakra chlape co tam děláš? Při zpětném pohledu vidím, že naskakuje na kolo, takže vše je v pořádku, začíná se dost jet tak nemám čas kontrolovat co je za mnou. Na lidech kolem mě je vidět, že se už moc nepojede, čeká se na Pustevny, slyším spoustu obav o tom jak to bude na Pustevnách vypadat, když tam najede tento asi stohlavý balík. Já ty obavy nemám, je mi jasné, že pod Pustevnami dám balíku papá a tím si budu moct v klidu zvolit stopu nikým neohrožován.
Čekal jsem, že do toho dvanáctikilometrového kopce najedeme nějak pozvolně, ale ne ono se jede ostře už z Frenštátu, jedeme přes 30km/h a před Trojanovicemi se mi tam mihne i čtyřicítka, jedu v háku za účastníkem Gira Honzou Hruškou a jen si užívám jaké to je, jet za někým kdo měl na sobě růžový dres….. Za Trojanovicemi tempo polevuje na 30km/h a já si začínám uvědomovat, že mám před sebou ještě přes sto kilometrů a největší kopce, tak si pěkně shazuju a prosévám se balíkem na chvost, ještě zahlédnu Kolíka s Dreamrem jak si to po levé krajnici šinou na čelo balíku rychlostí, kterou vůbec nechápu což mě vrací zpět do reality, Léňo na ty borce prostě nemáš, tak je ani nezkoušej uviset! Rozdíl je prostě markantní, shazuju a u hotelu Ráztoka už mám pěknou díru na hlavní skupinu, tepy mám na 170 a s tím bych chtěl dojet až nahoru, předjíždí mě HonzaB v ošklivém černém dresu, ptá se mě zda-li to dám, musel jsem vypadat asi dost tragicky. No dám, proč bych nedal jen jsem si vystoupil a jel své tempo abych nechcípnul už tady na sedmdesátém kilometru. Úplně se zavírám do sebe, nevnímám lidi kolem sebe, díry v silnici, stromy okolo, jen svůj pot a náramně lehký převod HonzyB, jé tomu se musí jet, jak je mi líto, že Bobek ten pastorek s 27 zuby neměl dřív, ted bych si to taky točil a nemusel se hlídat abych se nezatavil. V hlavě mi začaly hrabat myšlenky, jako: vidíš, sem patříš, jak sis mohl myslet, že to objedeš se staříky Kapr, Kolíkáč? Ti jsou někde jinde, co budeš dělat na Kasárnách? na Smrčku? Pojedeš sám, bez šlapek, dojede tě i sedmihodinový turista z Žehrovic, to si pak teprve užiješ. Co doma, jeli tady s tebou pět hodin z Prahy aby viděli jak jsi na hadry dvacet minut za čelem a to nejsi ani v polovině závodu? Nepřišla ti nějaké smska? A jak tak přemýšlím najednou vidím, že mi HonzaB pěkně odjíždí a na silnici vidím, že na vrchol chybí 1km, nedá se nic dělat, kašlu na bolest, shazuju o dva převody, jdu přes hranu a za pomocí vuvuzel, povzbuzování nezlomného Žížy a rodinky projíždím pět metrů za HonzouB horskou prémií. Ještě se zastavuju na občersvovačce, lámu do sebe melouna, dva kelímky s ionťákem a hurrá do sjezdu.
Vím, že Honza na občerstvovačce zůstal o něco déle, ale nechci přijít o ten zážitek z rychlosti, tak jedu hranu, díky tomu dojíždím několik lidí, které pak napojím v údolí do pěkné skupiny, která čítá snad dvacet lidí a k mé radosti také s Honzou. Tak to by šlo, pěkná skupina jen to tempo je nějaké ostré, špice na větru mě dost bolí, ne všichni střídají tak se mi nedaří odpočnout tak abych se propadl až na konec skupiny. V nájezdu na Soláň mám docela problém uviset, asi tři lidi nám odjíždí, Honza jede famózně a mě začíná pěkně docházet. Jo chlapče, máš 6tis km natrénováno a vsadím se, že tady v této grupě nemá nikdo míň. Snaží se mnou komunikovat v klidu jedoucí starší borec s dlouhými vlasy, ptá se na mou přezdívku… Začínám být pěkně načnutý tak nejsem schopný delší konverzace než jen tupé - Léňa. Do toho nám borci z Bíliny začínají roztáčet pekelné tempo až se trháme na dvě poloviny nějakým zázrakem jsem v té první, naštěstí se vše zklidńuje a můžu zase trochu regenerovat před Kasárnami, jenže pak se mi přesně na 104,8km podařilo trefit díru pěkně na přímo, předek to ještě vzal, ale ze zadu se ozvalo sssssssssssssss a byl konec. Asi to tak mělo být a v této skupině jsem neměl být. V klidu sesedám, zastavuju Garmina, kterého sundávám a schovávám do zadní kapsy, otáčím kolo na řidítka (to by mi Bobek dal…), vyndávám náhradní duši a jdu opravovat. Když už mám vyměněno vidím, jak se ke mně řítí nějaký chlápek s pumpou v ruce a se synem v zádech, uff to mám štěstí. Jde jako na zavolanou, předávám mu své respektive Strejdovo kolo a jen si objednávám 8,5 baru. Borec kolo nafoukne jako nic, díky chlape. Stihneme prohodit pár vět, odkud je, jak se tady vzal a tak dál (bydlí tady, sledoval závod a najednou viděl, že asi potřebuju pomoc…) jo moraváci jsou super lidi.
V průběhu opravy mě minuli jen tři lidi, a když jsem nasedl na kolo jeli akorát nějací dva borci. Jsem pěkně tuhej, jdu do háku a pomalu si zvykám zase na ten krouživý pohyb. Ještě nejsem moc zahřátý a přichází Kasárny, kdo nejel neví co to je za kopec, kdo ví chápe co to je přijet na Kasárny studenej, kašpara tam mám hned, má dvojička skoro nejede, tak ikdyž skoro nejedu tak je ztrácím, když sklon poleví na 11% dojíždí mě již dost svižná jiná dvojice, přecházím tedy z tempa – vyjet to, na tempo - vyjet to na kole (rozdíl je asi 3km/h), díky tomu se zase začínám potit a jdu nad 170 tepů (jako celé Pustevny). Vlastně mi je až líto, že kopec končí těmi hnusnými kostkami a výbornou občerstvovačkou, kde kolem nás běhají krásné místní slečny, nabízejí nám polévku a jiné pochutiny, dávám si klasicky melouny, ionťák, nechávám si doplnit bidon a vše zakončuji pochoutkou tvarohový šáteček s plátky vysočiny.
Další kilometry jsou zase o mé touze jet rychle ve sjezdu, tato touha mě málem vyjde dost draho, protože sjezd je proložen rovnými úseky a brdky, kdy nechci shazovat a musím jet na sílu čímž se mi hlásí obě zadní strany stehen, že takhle ne a pěkně začínají škubat, až musím vyhodit nohu z pedálu aby křeč měla volný, nesvázaný průběh od té chvíle kašlu na užívání a přecházím do režimu přežít, dojet. Díky tomu, že mí nově nabraní parťáci Bursa Pavel a Punčochář Marek jsou na tom podobně tak jen šmrdlám nohama. Před Makovem se sjíždíme s další asi pětičlennou skupinou. Tempo mi hodně připomíná transport trosek do krematoria, nikdo nemluví, nikdo nejede tempo, jen si všichni přejí aby byli v cíli a to začínáme nenápadně stoupat na Bumbálku. Jedu kašpara na 150 tepech a díky tomu jedu špici skupiny v závěru Bumbálky mě vystřídá Bursa, který to táhne ještě ve sjezdu, kde se zase nehlídám, roztáčím nohy ala Froomie a najednou mám skupinu dvě stě metru za sebou, takže se poslušně vracím a už nekazím náš transport.
Kilometry ubíhají v klídku, začínám se cítit docela dobře což mě mrzí, protože jsem se chtěl zrušit. Tím jak nabírám síly, začínám přemýšlet na věcmi, které na kole není třeba řešit nedá se nic dělat, začínám si pobyty na špici prodlužovat díky tomu dělám takového průvodce kolem vodní nádrže, kde skupinu upozorňuju na krásné výhledy abych je odtáhnul od zadních pláštů, které všichni hypnotizují. Na hlavní před Smrčkem jedeme pěkně v lajně ještě se utvrdíme v tom, že to je to poslední ošklivé co nás čeká a hurá na to. Hned na začátku Smrčku z naší transportní skupiny odjíždí tři lidi, nejspíš neznalí tohoto kopce s nesmyslným názvem, borce, který vyrazil jako první sjíždím asi po kilometru, zároveň cítím, že všichni ostatní jsou daleko za mnou, jen Tuček s Loudou mi mizí. Vím, že ještě před nájezdem do cíle jsou úseky kde by se mi společnost hodila tak je nenechávám ujet moc jsem si jistý, že ve sjezdu případnou několikavteřinovou ztrátu doženu. Na vrcholu mám zásek do třiceti vteřin. Sjezd jedu bohužel opatrně, vybavují se mi myšlenky na pády, které v tomto sjezdu byly v minulosti a to mě brzdí ve výsledku na konci sjezdu mám ztrátu cca 200m. V nájezdu na hlavní na nic nečekám, nechávám převod jak kráva a valím to skoro 50km/h abych ty dva dojel ještě před nájezdem mezi golfová hřiště. Stojí mě to dost sil, ale akorát v nájezdu mezi hřiště je mám. Jak jsem rozpumpovaný ještě i chvíli potahám, kluci jedou famózně a jak nám Louda říká, nejsme tady na rekreaci, tak jedou. Bolí to, bolí to, ale takhle to chci, jsem masochista? Asi jo.
Zjišťuju, že jsem jediný kdo zná dojezd, informuju tedy kluky o tom, že nás čekají ještě dvě překvápka a pak, že už to jde. Měl jsem pravdu v tom, že nás čekají překvápka, ale ne v tom, že jsou dvě, byly tři! Za což mi pěkně poděkují a je na nich vidět, že jako místoznalec jsem ztratil jejich důvěru. No co aspoň se rychleji jelo na kreffff až tak, že jsem nemohl otočit nohama. V Trojanovicích v nájezdu do cílového brdku si poděkujeme za super spolupráci v gumaci mozku a dáváme si to na férovku, Louda suverénně vyhrává a na Tučka taky nemám takže v transportní grupě jsem třetí.
Celkem jsem to čistým časem jel 5:55hod s časy na občerstvovačkách a s opravou defektu z toho bylo 6:07 na 182km a 3444m převýšení. Beskyd jasně ukázal, že na maratony nemám najeto, mám najeto na jejich dokončení, ale ne na závodění. Patřím prostě do svého krásného průměru v UACu, kde mi na vygumování stačí něco kolem dvou hodin. Obdivuju kluky co maratony jezdí na tak vysoké úrovni jako nic, prostě Jirus, Dreamer, Kolíkáč jsou maratonci jak víno a jestli nezačnu více jezdit tak jako burčák nemůžu mezi ně patřit, to je realita. Jako prestižákovi mě to samozřejmě mrzí, ale cíl dojet s čelem pod Pustevny jsem si splnil, takže mírné potěšení jsem také zažil. Beskyd je krásný a spravedlivý, příště přijedu až budu aspoň na úrovni Rulandkého šedého!