Po Skvostech jsem slušně posekán, ve čtvrtek raději bez Koloděj, počasí stále šílené a na sobotu se to vůbec nevylepšuje, ale věřím rosničce Kaprovi, takže připravuji letňáka a svůj zadek na mrazivý průplach. Předehrou je ještě páteční pasení koz, Kapr se projevil jako zkušený manager a mechanik a připravil mi nástroj na časovky, díky moc, takže teď se již žádné výmluvy neberou a mám z toho pěkný vítr... Za hodinu jsme napásli 30km a nohy bolely stále, tak snad plánovaná večerní rodinná sauna nažene do žil tolik potřebnou energii. Ani nějak nemám starťák, letošní zima připravila již nějaká dvoukila, tak je člověk otupělý, ale stejně raději zaháním kacířskou myšlenku si to prásknout z Jíža a využívám italského odvozu Jeana. Již ráno v autě voní Jeanův bezlepko-gulášek a ještě více tak zvyšuje moje těšení se na podvečerní garážovou párty. Už aby jsme byli zpět! Vyrážím tak nějak ve stylu Nohavici „Děcka mají zmrzlé kosti a sáňkují už jenom z povinnosti“. Ale když vidíte, že s námi vyráží borec z Liberce, který přijel autem ke Kaprovi, objede s námi svoje první životní dvoukilo, v půlce je u svého bydliště a pak zase autem od Kapra nazpět, tak si tu atmosféru prostě musíte začít užívat. A když v Podbrahách vidíte v úžasu ten čekající pestrobarevný balík, v tom hnusném počasí, v 8 hodin ráno, tak se nedá nic dělat a lítáte v tom zase až po uši. Uff, to byly pocity!
Léňa už to skvěle popsal, tak se skokem přesunu do Českého Dubu, do kterého jsme bezproblémově dolítli v tom nejbáječnějším uskupení na světě, v cyklistickém balíku, který dokáže zahnat veškeré chmury :-) BMC už mazalo zpět, my najíždíme do prvního kopce, který je zahalen v hrozivé mlze, směr Domaslavice. Jedu tady premiérově, tak vůbec netuším, jak to bude dlouhé, nejdříve krotíme špici k pomalejšímu tempu, aby všichni stíhali, ale zdá se, že to nebude jen jeden magnet, domky na úbočí jsou hodně nad námi a okolo nich prý pojedeme, sděluje mi Mišutka, který tady jel již na podzim. Kapr zrychluje tempo, že prý bude fotit, v uších mi zní slova trenéra staříků, drž se kapří ploutve co to půjde a při každé společné jízdě, žádné flákání! Přání trenéra je mi rozkazem a již si chrochtám za zadním pláštěm naší Šlapky roku. To nenechá klidným ani ostatní a tak se drobíme na jednotlivce, vepředu zatím jedeme v 6 kusech. Kopec je to krásný, serpentiny mezi domky, ale začíná pěkně přituhovat, a jak kdyby jsme se chtěli více zahřát i naše rychlost se zvyšuje, škádlíme se jako malí kluci, což není po chuti Léňovi a po chvíli ho vidíme o serpentinu níže ... ha šetří se na Ještěd mi bleskne hlavou... Zkusím ještě parodii na nástup, ale neudržím nasazené tempo a poslušně parkuji zase ve skupině, přece jenom tam nějak méně fouká a je tepleji :-) Kapr ještě před horizontem přiloží, aby pak seskočil u krajnice a začal fotit, já ztěžka vydýchávám nejenom nadměrné tepy z kopce, který jsme zdolali, ale i ten zamlžený pohled na okolní přírodu, která je zabalena do sněhové peřiny a silnice je chvílemi zúžena na projeté koleje díky sněhovým závějím. Tak to potěš, pravá zimo, vítej zpět! Bléé, ještě že jsem pod zimní bundu nandal dvě vrstvy, pomalounku sjíždíme dolů z Rašovky a kecáme s Léňou. Tak dnes Ještěd neuvidíme ani náhodou, mlha jako mléko, ani nevím, co nás hnalo dál, tady být sám, tak to balím na vlak. Přes tankodrom to domydlíme do Hanychova a začínáme stoupat k Ještědu, je to nádhera, ty orange svítivé dresy, jak si razí cestu tou mlhou, okolo nás ještě lyžaři a snowborďáci, kopec vlévá endorfiny do našich pochmurných duší a dává tak zapomenout na to, co je kolem nás, navíc střelec Chose, bez zimních kilometrů, nastupuje a odjíždí, má to atmosféru, která nakonec graduje odjezdem dua staříku Ka-Ko, kteří se před parkovištěm v sedle dávají takovou přednost, až málem spadnou ... Kapře, ty jsi tam byl o 2 cm dříve, ne já! S kafíčkem nás již očekává Luděk, nahoru k vysílači to je prý plné sněhu a ledu, ale dvěma borcům Salovi a zelenému BMC to prý nevadilo. My to vcelku rozumně vzdáváme, jízda nahoru by asi šla, ale dolů by to bylo horší, úplně stačí ten sjezd po vysolené silnici do Osečné, kdy se klepeme, jak ratlíci.
Zpáteční cesta je pak v duchu balíkové symfonie, která umožňuje se všem šťastně vrátit do svých přístavů. Sice když v Mimoni u pumpy se dozvídáme, že nás ještě čeká 80km není většině do zpěvu, ale uteklo to strašně rychle a vytoužená garage party je tu....
Po každé hostině je slušností poděkovat... tak tedy:
Dekuji Bobkovi, ze vymyslel Hura na Jested, ze letos, navzdory tomu ze nemohl jet, dodal mily dopis a ceny, bejku, jel jsi s nama, urcite by se Ti to libilo, moc jsme na Tebe mysleli!
Dekuji Kaprovi, ze znovu poskytl svoje zazemi, garazova party nemela chybu, navic ten 50-ti lety lak na rakve me jeste ted hreje a delaji se mi mžitky před ocima!
Dekuji Jane Kaprove, za tradicne famozni koblihy, knedlickovou polivku, kafe a veskery servis, ktery nam poskytuje a trpi!
Dekuji Jeanovi za excelentni gulage a za odvoz Made in Italy!
Dekuji Lenovi za jeho letosni vrchol sezony!
Dekuji vsem co dorazili, tech 18 hlav v tomto pocasi ukazalo, ze sezona opravdu stoji ve dverich!
Davam zimni hadry do pracky s virou, ze je vytahnu az v listopadu, mavam dvoukilum a pumpam s jejich kafe automatama, bylo to prima, diky, bude se hezky vzpominat!