Mražený kuřata anebo Partyzán, to bylo celotýdenní dilema, byl jsem stále na vážkách, ale zvací páteční telefonát od Icemana, že v sobotu v 8h. bude přistaveno týmové vozidlo, mě nakonec donutil nazout kecky. Ještě od kapitána CK Záluží vytáhnout profil a mapku a tak nějak bez ambicí uléhat ke spánku. Týmové vozidlo již srší bojovým duchem a šlapkovským hecem, Léňa chce pokosit i leadera Standu, já si ukládám do paměti magnetický kód s názvem Camrda. Osek již žije naplno velkou událostí, není málem kde zaparkovat, do startu něco přes hodinu, času mraky. Sedíme v autě a jíme tatranky, co jsme dostali u prezentace. V 9:20 jdeme na vzduch se rozklusat, slunce je tu, ale mráz moc nepovoluje, je kolem -4 °C. Jen funkční triko a zateplený orange dres, přichytnout správně historické číslo na šňůrky, pozdravit cyklisty z Varty, foto týdne se Zálužáky. Klepeme se zimou, ale za chvíli je ve startovním houfu pěkně teplo, a start! Honzis mizí, Standa taky v dáli a Camrda jde tvrdě na věc. Fíha, mizí mi taky, musím zrychlit, i když strach z přepálení začátku mám velký, přece jenom ten magnetický kód funguje a beru Léňu a po chvíli i Standu, který jen heleká: „Camrda letí jako kráva, tomu dojde!“. Ale co když ne? Hákuji naše zimní záběhlické oživení a tvoříme si docela pěkný náskok, je mi divné, že tu není Léňa, ale běží se mi překvapivě dobře, na každou změnu tempa dokáži hned reagovat. Vbíháme do lesa, stále asfalt, držíme se s Camrdou v pěkné grupě a lesní úsek se nezadržitelně blíží. Sklon se topoří a mě se běží tak lehce, Camrda začíná trochu vadnout, poprvé ho jdu vystřídat a věřím, že se hákne. Někteří borci z grupy pomalu mizí, zkouším se chytat jejich tempa a zdárně zdolávám nejvyšší bod. A teď krutý seběh, tak to chce odvahu a hlavně trénink, někteří to pustili bezhlavě dolů, po očku sleduji situaci za mnou, tak bohužel Camrda tam není, ale zdá se, že modrý dres Standy se nebezpečně přibližuje. Skáču přes výmoly, polozamrzlé louže a těším se na asfalt. I když ta ojíněná tráva je příjemná na dopad, takovou měkkou podrážku nemají žádné boty :-). Silnice prosvítá mezi stromy a za mnou již dupot vetší skupiny včetně Standy a Léni. Na asfaltu zvolňuji, neumím běžet nějaké svoje tempo, rozhoduji se, že počkám na ně a háknu se do závětří a třeba před cílem něco vymyslím a ještě nějaké síly vydoluji. A již mě míjí první z grupy, ve svítivém triku, hop mu do háku, Standa má díru asi 10 metrů, a tak každou chvíli očekávám jeho komentář, jak jsme to přepálili :-). Kopec nekončí, hákuji svítivého borce a nahoře se ohlédnu a hle! Jsme sami! Naopak se přibližujeme k borci, co mě dal při seběhu, cedule Osek je tu a zažívám skvělé pocity, Léňa a Standa již mají velký zásek, měl bych to udržet! Cílová rovina či spíše mírné klesání je nekonečné, již jen mlátím nohama, brada poslintaná, ale je to tam! Záluží je poraženo :-)