Na letošního Rampa a fajn partu z Heroltic budu rád a dlouho vzpomínat, protože byl okořeněný několika akčními příhodami a zážitky a korunován bezva výletem na Dlouhé stráně (nikoli během ale PO závodu!! – poznámka pro ty, kteří zcela neopodstatněně dávají k dobru historky o mých orientačních schopnostech, které, předestírám, zatím nejsou v natolik zuboženém stavu, abych příkladně těsně před finále závodu zahnul ze Štítů strategicky směr Jeseníky!!) :-)
Po docela svižných, ale totálně prokřečovaných Sudetech (tři dny jsem po Sudetech nemohl chodit) jsem měl před Rampem docela z křečí nahnáno. Trápily mě na něm i minulý rok, kdy jsem se nechal inspirovat nejmenovanou skupinou našich předních závodníků kolem Dreamera a Kolíkáče, kteří na 2 bidony ujeli asi 150 km. Takže pro letošek magnesia, solit, zavodňovat a předsevzetí – na bufetu stavět.
S Michalem Skopečkem a Jirusem večer usínáme v Herolticích na 7 lůžkovém pokoji, když nás kolem půlnoci přepadne 4-členné komando opozdilců v čele s Kolíkáčem. No tak hlavně, že dobře dojeli. Ještě namazat kolena francovkou a usínáme. K ránu nás budí sprška jako blázen, vypadá to na závod na mokru, naštěstí silnice pak lehce ofouknou. Ke snídani jsem již prozřetelně jogurt nesnídal, což se mi na Sudetech málem nevyplatilo (Vysoká Srbská mohla být dlážděná kromě kostek i něčím jiným). Pro příště jedině koláčky a musli. :-)
Na startu i při výjezdu do kopce ze Štítů vládne dobrá nálada, protože v Heřmanicích je překopaná silnice a ostrý start se víceméně přesunuje až za most. Takže když vidím Kolíkáče a Jiruse jak 30 m před šinoucím se balíkem pózují fotografovi, tak se tam s Dreamerem snažím nenápadně přicpat taky, abych nebyl po závodě pokárán, že jsem se nedostavil na domluvené focení na špici balíku, když už to stálo tolik peněz zaplatit balík, aby na chvíli přibrzdil a nechal nás jet chvili špic!!) :-) Před mostem se brzdí až moc, ale jsme tam vpředu, takže za mostem do kopce jedeme s Kolikem společně, párkrát prostřídáme a už se začíná docela jet. Nejsem na ten vítr před balíkem moc zvyklý, je to pro mně docela zážitek, tak párkrát střídám ale raději se stahuju do balíku. Přelítneme pár posledních vlnek a už frčíme z kopce do Lanškrouna. Tady mi opět spíná pud sebezáchovy, takže z prvních pozic se rafinovaně přesunuji na ty poslední, k čemuž mi napomáhá i po kraji rozlehlá depresívní mlha.
V Lanškrouně se balík opět spojuje a tempo je docela rozumné, Kolíka vidím někde na špici, ale ač bych mohl a stále mi něco našeptává běž do předu, běž do předu, nemám odvahu se tam furt cpát, zdá se mi, že to přeci pořád uvisím, když mám čelo v dohledu. Jiruse mám kousek před sebou, ten je zkušeně zabudovaný, držím se jeho, všechno jde relativně hladce až do vršku Hoblovny, kde už na mně začíná tempo být docela ostré. Ztrácím od špice pár desítek metrů a nedokážu se zmačknout, protože nějaká pojistka mě varuje, ať se nezaříznu hned na začátku a navíc se mi zdá, že to ještě sjedu. Poznávám v již naředěném balíku kolem sebe pár známých tváří a hlavně slyším dle hýkavých zvuků, že je tady s námi i Pavel Sucharda. To ještě netuším, že to bude můj hlavní sparingpartner během závodu. V dalších sjezdech a vlnkách se nás sjíždí skupinka cca 4-5 lidí v čele s Richardem Löblem, který je velmi dobrý tahoun.
Někde ve sjezdech před Jamném nad Orlicí spouštím i bez kamer můj první kaskadérský kousek. Asi chvilka kochání, či čeho a ve vteřině je mi jasné, že pravotočivou zatáčkou už asi neprojedu. :-) Tak to dosmýkávám docela ve slušné rychlosti do krásné zelené trávy na levé straně (což si pamatuje má levá Campa doteď) a po několika absolvovaných kotrmelcích se opět plynule rozjíždím kupodivu jenom s odřeným kolenem. Briskně si docvakávám svou skupinku a tvářím se jakoby nic, ale na mém tempu je chvíli poznat, že jsem lehce okoulený a tak mám občas co dělat abych ty vlnky před Mladkovem při vystřídání ve skupině vůbec uvisel. Richard mě chválí za dobré střídání, no já teda nevím, jsem rád, že mě hoši neujeli. Bufetem v Mladkově prolétneme (chycený banán si logicky dovezu až na Šerlich) a v serpentině nad námi vidíme skupinku – nevím, jestli to byla Kolikova skupina, nebo odpadlíci z ní. Ale je to tak, 300 m v takovém kopci je 1-2 min jízdy, to se těžko sjíždí. Kupodivu mi to docela jede, ale vidím, že Richard vrchař není a tak na sjíždění skupinky před námi není zrovna pomyšlení.
Následující kilometry se odehrávají již v poměrně klasickém střídání a svižném tempu. V skupince s námi jede i Jirka Šrain v dresu Alltrainingu, kalhotách Lawi a jede docela pěkně, vyrovnaně a občas za ním jedu v háku. Někde ve sjezdech před Nebeskou Rybnou se mi to ale nevyplácí. Tady přichází ke slovu můj kaskadérský kousek č. 2. Mokrý úsek, valíme to 40-50 km/h, já za Jirkou s odstupem cca 3-5 m a v tom z mírné pravotočivé zatáčky vyrazí auto. Jirka asi příliš zmačknul brzdy, vidí, že autu se nevyhne a už se ve smycích válí přede mnou po zemi. Ve vteřině mi bleskne hlavou, že takhle dneska končit nemusím, protože se nezadržitelně v jeho dráze poroučím k zemi také, ale v kotrmelcích cítím, že ten asfalt až tak tvrdý není, protože letím přes něj a na něj a různé součástky jeho kola se mi obtiskují do mého těla. V té chvíli mi ještě letí hlavou, že až vstanu, tak mi vynadá, že svojí vahou morduju jeho karbon. No opak byl pravdou, zvedám se jen lehce potlučený a odřený na pravé ruce a rameni a Jirka se mi děsně omlouvá, že mě sundal. Vidím, že on je odřený na noze docela fest a hlavně jeho zadní kolo vypadá, že už to nerozchodí. A že si zavolá sběrák. To už kolem sviští další borci a Jirka říká, že mám jet, tak jo, opouštím ho chudáka, a já zocelený několika úspěšnými kotrmelci konečně začínám závodit. :-)
Skupinka kolem Míry Zbuzka a Pavla Suchardy, která nás kolem přejela, visí tak 500 m přede mnou a pomalu si je ve Zdobnickém údolí sjíždím. No hoši se nikam neženou, takže Luisiným údolím se jede pěkně a trhá se to až v nájezdu na Šerlich. Pavel S. si na něj najíždí tak 200 m přede mnou, já si nastavuju svoje tempo a v první serpentině se sjíždíme, jede se mi docela dobře, ale už jedu cca 30 km na suchu a tak obdivuju, že Pavel má ješte polovinu bidonu plnou. Obětavě mi dává cucnout, za což mu ještě dlužím poděkování. Nahoru dojíždíme společně, ale já si dopřávám doplnění zásob a Pavel maže z kopce dolů. No nic, zůstávám sám, v sedmdesátikilometrové rychlosti si pohodově svačím a koukám jestli ho dojedu. Jo houby, kilometr za mnou taky nikdo, takže sólo jízda. Při průjezdu Orlickým Záhořím vzpomínám na pěkný výlet, který jsem si tam udělal před týdnem, kdy jsem odbočil ostře doleva do Polska a jel pak po pěkné silnici a krásných serpentinách zpět pod šerlišským svahem ve směru Kudowa Zdroj přes polské lyžařské středisko Zieleniec až do Náchoda a domů. Ale zpátky do reality. :-)
Už se těším na stoupání na Komáří vrch, protože tenhle kopec mi docela vyhovuje a dokážu ho jet docela svižně, Pavla zahlédnu tak 500 m před sebou, ale zas to nehrotím. Za mnou furt nikdo. S přibývajícím stoupáním se docela rozjíždím a Pavel mně úspěšně magnetizuje, takže pod vrcholem jedeme společně. Původně jsem si nahoře plánoval čůrpauzu, jako v dobách, kdy jsem ještě Kolíkovi stačil, ale dnes mi ji Pavel nedopřál. Frčíme dolů. Za Horní Rokytnicí už jsme se sjíždíme s číslem 23 (obdivuji číselný přehled Radima Skály, ten musí mít závod snad natočený na kameře) a pak to je pořád o tom samém až do Boříkovic. Tempo nám nějak zlaxnělo, naivně si myslíme, že nás nikdo nepředjede, a zrovna v okamžiku, kdy s Lukášem Ouzským zrovna probíráme letošní rodinnou dovolenou, nás jako parní válec s vítězoslavným úsměvem přejede Ríša Lobl se svými věrnými. Je tady i Míra Zbuzek. Tak jo, jdem do háku a ve svižném tempu v cca 7 lidech pokračujeme přes Červenou vodu až pod Štíty. Snažím se odtahat na špici taky kus, ale ozývají se mi křeče. Až teď? No to je hezký, tuším, že cílový kopec do Štítů bude docela mazec. :-)
Poslední 2 km zvolnění, to asi aby Richard nabral sílu do spurtu (však toho taky odtahal) a v pravotočivé zatáčce do Štítů už se docela zrychluje. Než se stačím zorientovat vocogou, tak mě naše skupinka víceméně přelítne a já koukám na to zrychlení. Richard zmizel kdesi před námi. No nic, nahazuju malou, takový king, abych vyjel tenhle kopec na velkou tedy nejsem a točím co to dá, postupně přejíždím vadnoucí borce a zbývá přede mnou už jen Pavel. Toho se mi daří asi 100 m před cílem dojet a páskou projíždím s tuhýma nohama v křeči sotva klikou otočím. Zdravím se s ostatními, Kolík, Dreamer a Jirus v pohodě, hoši vydýchání, usměvaví, no prostě pohoda. Míra Zbuzek pár vteřin za mnou, tak jsem rád, že jsme to dotáhli do úspěšného konce. :-)
Druhý den si dělám s hochy ze Záluží krásný, ale lehce deštivý výlet na Dlouhé stráně v Jeseníkách. Cestou nazpět ještě potkávám v serpentinách před Kouty nad Desnou šlapku Hrabosche jak jede naproti hochům ze Záluží. No prostě Jeseníky plné šlapek. :-)
A na závěr: když mě Kolíkáč na pokoji po závodě obhlížel obtisky na zádech z mého karambolu, s překvapením mě hlásí, že vidí logo Ksyrium!!! To není možný, říkám, dyť to byly Zippy!!!
:-) :-)