Konečně zase dneska krátký, krátký a naleštěná jednice. Na startu dost nával. Ukazuje se i náš kápo Malina, kterej ale bohužel pro tento rok nevlastní registraci UAC, takže to mastí jako příchozí. Brzy po startu zaujímám místo v blízkosti špice. Stará známá taktika „aby se bylo kam prosít“ je moje.V prvním kole poznávám nástrahy trati, Malina mě varuje před nebezpečným sjezdem, do kterýho jako obvykle naletí první sjezdařskej divočák Hovorka. Sjezdy v padesátihlavym balíku nejsou zrovna bezpečnou záležitostí a když vidím jak se to tam mele a každou chvíli mě někdo vybrzdí, volím taktiku á la Hovorka, čili rozšvihat to do sjezdu na čele, volit vlastní stopu a za zatáčkou pod sjezdem nelovit zbytečně háka.
Na trati je evidentně jedno selektivní místo, a sice brdek před Jedomělicema se sklonem cca 7% a převýšením 100 metrů. V prvním kole jsem pln očekávání, co to se mnou udělá, jestli budu schopen ty blázny uviset. K mýmu překvapení se nejde až taková kaše a já jsem v pohodě zakukanej v balíku a nikam se necedim. Poklidný tempo naruší až sprinterský souboj o body do vrchařský bodovací soutěže. Maliňák vs. Červenka, ten souboj sledujeme z dálky kolo co kolo. Po prvním Jedoměličáku jede malina v úniku, ale nechává se sjet před nájezdem na hlavní. Snažím se ho sledovat v balíku, abych byl ready na kotvu, kdyby šel zase do úniku. Při jednom ohlédnutí trochu zavrávorám a hodím dost hnusnou vlnu, za což dostávám po právu výjeb. Klučina ze Sweapu, co si pouští hubu na špacír, moc respektu ke starším neprokázal. Myslím, že to bude asi výchovou.
Druhý a třetí kolo se moc nejede. Jede se dokonce takový hovno, že se v jednu chvíli ocitám v úniku. Čumíme po sobě a víme, že to nebude na moc dlouho. Zatím se mi daří plnit stanovenou taktiku. Ve sjezdech odjíždím a před Pozdní jsem v pohodě.
V nájezdu do 4. kolca ujeli dva borci. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. V bočáku na hlavní, tam kde se normálně pokaždý svačilo, střídá nástup nástup. Jeden z nich mě zastihne v okamžik, kdy se snažím pozřít kus banánu. Musím si ho narvat do huby i se šlupkou, abych mohl rychle zabrat. Naštěstí tam zbyla i nějaká škvírka na dýchání. Při nástupech dávám bacha, abych moc nesjížděl díry a snažím se co nejvíce využít háku. Divočárna na hlavní resultovala v naporcování čelní skupiny na tři entity. Já jsem samozřejmě patrně kvůli svýmu pasivnímu pojetí v tý třetí. Jedeme podlahu, točíme, grupu před náma nesjížděje, bo grupa před náma jede úplně to samý, aby sjela tu první grupu. Ve sjezdu se to samozřejmě trochu natáhne a přiblíží, ale za ostrou pravou je tam pořád 50 metrů. Po chvíli vidíme, že se první dvě grupy sjely, no a když se před nájezdem do Jedoměličáku začínaj všichni šetřit, doletíme tam i my. V kopci se ku podivu daří uviset.
V posledním kole hlavně nechci větrat někde na špici, aby se přeze mě pak všichni přehnali jako uragán. Jeden z nejlepších háků je za zadní galdou Petra Kohlbecka, Dreamerova to kámoše, kterej celej závod ukazuje svoji extratřídu. Hezky mě vyveze v blízkosti špice až do Pozdně. Hlavně ten cílovej brd nepřepálit. Rvu tam svojí 52x19, zatáčka doleva, nástup, rakeťáci jsou v prdeli. Visím za Maliňákem a jde to. Nakonec se zadaří ještě zrychlit, takže tam je i náznak špurtu.
V cíli následuje obligátní výtlem umocněný pocitem, že dneska to snad bylo konečně trochu to vono, plus Maliňák vybojoval druhou pozici ve vrchařský bodovací soutěži. Co dodat. Takhle bych to prosím rád pokaždé!