Nabitý balík konkurencí táhne Vitas strojovým tempem na první vrchol letošního Posázaví, Ondřejov. Hned za ním si roztahuji i já plíce na to vrchařské utrpení v tropickém dni. Pudingová prémie dává vzpomenout na jarní Sázavák, ale to se již šine do úniku Mižour. Ke hřbitovu ho vystřídám a užívám si pocitu na špici, abych se před kostkami raději zašil do balíku, který mě zadarmo vytáhne k ondřejovské pumpě.
Sjezd a magnet na Třemblat, který dokáže bolet při kolodějských návratech, dnes se letí jakoby nic. Ve stojce ve Zvánovicích skvěle zafandí Iceman, horizont trochu přitlačím a vyhoupnu se na špic. Sjezd před Voděrady si musím užít za zaváděcím autem, když to člověk pořádně roztočí a přelítne mostek tou správnou stopou, tak ho to vynese málem do půlky brdku do Voděrad. Je to za námi, ani to nebolelo a hurá do údolí. Tady se doplní tekutiny a díky stínu stromů se trochu osvěžíme i chladnějším vzduchem. Ospalé tempo rozhýbe Pepa Vejvoda svým nástupem do serpentin z Hradce, nohy z nebes, není co řešit, po chvíli se vezu v jeho háku a získáváme malý náskok. Hlavou bleskne kacířská myšlenka, jak si další 2 okruhy obtočíme pěkně spolu. Jak bláhové!
Po chvíli nás mají, ale pár lidí to určitě odneslo. Točím raději malou placku v předtuše křečí a skáču na tom jak Froome, horizont před hlavní sice trochu zabolel, ale jsem s nimi. Slítneme do Skalice a hurá na Ondřejov. Další okruh probíhá v obdobném duchu, na čele se ustálila asi 15-ti členná grupa, jede se tak, aby se pošetřilo co nejvíce sil na big momenty letošního vypečeného matche. První vážnější problém pro mě přichází po sjezdu z Hradových Střímelic, kde v magnetu k Ondřejovu za to bere Klímič, naskakuje mi díra a jen tak tak lepím v kyslíkovém dluhu. Klímič ale znovu nastupuje a na ondřejovských kostkách nám nenápadně mizí a najíždí tak do poslední rundy v úniku. Safra, tak to asi bude za chvíli pěkně bolet, narval jsem do sebe již druhé magnesium, v bidonech šplouchají na dně poslední zbytky blahodárné tekutiny… Tempo se zvyšuje, ale Klímič stále drží náskok, ani Zvánovice, ani Voděrady nepomohly balíku ho spolknout. Sjezd od údolí a duo Vitas+Dix odskakuje a zdá se, že je rozhodnuto, Vitas roztáčí v údolí peklo a dojíždějí si Klímiče.
V balíku moc dohoda nepanuje, do toho kotvící Joník, ale přece jenom se zdá, že to nenecháme jen tak. Šrot, rychlé špice a po jednotlivcích doskakujeme čelní trio. Tak tady mě to pěkně bolelo a vysálo to hodně sil :-(. Pod Hradcem jsme zase všichni pospolu, ale začínám cítit, že závěr pro mě nebude z nejslavnějších :-(. A bohužel je to tak, Hradec s fandícím Fandou a Střímelice ještě jakž takž odvisim, ale magnet k Ondřejovu, tam kde v minulém kole nastoupil Klímič, je pro mě zase boj na hranici, jsem ve zvláštním stavu, nohy nebolí, křeče taky nejsou na obzoru, ale tělo se nějak brání… hold červenec již nejedu v tom pravidelném rytmu, ubylo kilometrů a to se na špici okamžitě trestá.
Kostky mi zatloukají pomyslné hřebíky do posázavské rakve, díra jako vrata, sice přes Ondřejov si to ještě doskáču mezi auty a pod kostkami k hvězdárně si mohu alibisticky říci, jsem s nimi, ale to je tak vše. Jakmile za to vezmou, končím, motám se nahoru ve svém mikrosvětě, bez bojovnosti, bez emocí…
Cyklistika je hold spravedlivá, gratuluji svým soupeřům a děkuji Kolbabákům za to, že to nenechali jen tak!