Píše se rok 2005 a já poprvé ochutnávám tuto legendární klasiku plnými doušky, no posuďte sami, citace z reportu:
„Doksy, závod na který jsem narazil již při prvním zhlédnutí webu CKKV, někdy v roce 2002. Pročetl jsem odshora dolů a odspoda nahoru všechny reportáže. Ale stále nějak nebyla odvaha se vydat na tento tradiční závod. Před rokem už jsem byl hodně nalomen, ale z časových důvodů to nevyšlo, takže až letos mě přivítal na svém startu 23. ročník. A že budu mít okolo sebe tak oranžovo, to jsem opravdu nečekal. Již ve středu ladíme se Šemíkem tu správnou formu pod kaštany v Riegerových sadech. Taktika je jasná, oranžovému balíku se nedá odolat a tak chceme jet pod Romanov a tam si to rozdat kdo z koho. Již cesta na start byla grandiózní, pomalu se Šlapky nabalovaly a před Líbeznicí už jsme se valili v 6-ti členném vlaku. Předstartovní atmosféra jako ze snu ...“
Píše se rok 2013, za těch uplynulých 8 let jsem chyběl na startu jen jednou, pokaždé mi tento závod přinesl skvělé okamžiky a nezapomenutelné chvíle. Tisíckrát omílané historky, slova jako Čečelice, Řepín, údolí, Romanov, kostky ve Mšeně se staly velkými pojmy. A vše zakončoval Tachov se svým hostincem a pak hlavně věhlasná terasa v kempu a páteční návrat domů. Tento závod, který vede odněkud někam, prostě táhne, málokdy jsou tam Šlapky v menším počtu než 15 lidí. A nejinak tomu bylo i letos, jak se blížil poslední květnový čtvrtek, cítil jsem to podivné doksové mrazení, do toho emocemi nabitá diskuze, ovlivněná šílenou předpovědí počasí. Ale ani to nemohlo zabránit tomu, aby na spojeném startu obou balíků, v 10 stupních a v provazech vody, stálo 13 odhodlaných oranžových duší…
Jedeme za zaváděcím autem, před námi Policie s majákem, okolo balíku pendluje odvážná motorkářka, která zastavuje auta. Silnice se proměnila v brouzdaliště, všechno je durchum durch, klepu se jako drahý pes, přeji si kopec, ať přijde kopec, který nás zahřeje. Ředitel VLK ani po Všetatech nedává pokyn k závodění, je to rozumné, až hup v Čečelicích nás začne selektovat při prvních intenzitách. Dnes to mám v hlavě, trenér staříků mě dobře namotivoval a do toho ještě Kapr, který plánuje filmovat vyhlášená míst na trati… jedu tedy v blízkosti Jirky Ježka mezi prvními 5 lidmi, vylítnout kostky v Byšicích a hurá ostrá pravá na hlavní boleslavskou. A tady se za to fest bere, aspoň pro mne je to šrot, ztuhlé, promrzlé nohy odmítají poslušnost, do toho frenetický řev Kapra, dávej, dávej! Cedím se, cedím, nejede to a nejede, přede mnou Léňa, Technik, Bonzo, a teď i Czenda … uff háknul jsem Czendu, ale po chvíli vidím, že mu naskakuje díra na konci té dlouhé lajny, co se právě teď jede, tak ze sedla a hup před něj! Uff konečně se to trochu zklidnilo, ale ne na dlouho, Paudera nastupuje, a za ním se již zvedají další a další zadky. Musím taky, znovu šrot, znovu to bolí a bolí. Ale jsem tam, až zpětně vím, že tady byla rozhodující zlatá chvíle závodu ve Veteránech, jelikož všichni zůstali za mnou…
Před Řepínem loknout zmrzlé vody z bidony, otřít brýle a vrhnout se do kluzkého sjezdu, přes mostek a táhlým magnetem do Řepína. Nohy se trochu roztočily, znovu jsem se propracoval do přední linie a drtím to vedle našeho paralympionika. Esíčko mezi domy a prémie je na dohled, všichni zrychlují a jdou přese mne, safra, tuhnu, tuhnu hodně brzy :-(. Léňa přede mnou, teď i Technik, který ale po chvíli parkuje, pojď, pojď, Léňu s Pauderou musíš uviset! Podařilo se, znovu za skvělého povzbuzovaní Kapra zdoláváme Řepín, odjelo asi 7 lidí, ale my se skládáme do pěkné 9-ti členné grupy, od nás skvěle jedoucí duo Léňa + Bonzo, škoda jen, že Technik nakonec chybí …
Jsme v údolí, roztáčíme kolotoč a těšíme se na Romanov :-), skvěle jede Paudera, borec nad 50 let, Léňa s Bonzem nechávají taky na špici hodně sil, je stále zima, voda ze všech stran, dnes jsem nějaký nemluvný, šetřím každý joul energie k tomu, abych se zahřál. Je to tu, Ráj a Romanov, Paudera znovu na špici a nepatrně zrychluje, i když není můj přímý soupeř, nerad bych si ho nechal ujet a práším se tedy za ním. Vytvořili jsme si jakýs takýs náskok, ale po chvíli naše tempo upadá a jsme sjeti, písek skřípe mezi zuby, ukrajujeme jednu zatáčku za druhou a na obzoru se zjevuje zamlžený horizont. Přichází krásný pocit, vzpomínám, jak jsme to tu drtili s Kaprem, když jsme dávali zimní Mimoň, nebo před rokem, když tu kotel vytvořil Bobek, trochu si podřadím, ze sedla a bok po boku s Pauderou znovu odskakujeme naší grupě. Jede se mi parádně, nohy z nebes, spurtujme na prémii, Vláďa je ale rychlejší. Jsme rozjetí a odjetí :-), ptám se ho, zda-li to zkusíme sami, ale on rozumně říká, v tomto počasí počkáme na skupinu. Zvolna protáčíme nohy a kecáme jak na vyjížďce, sjíždíme opatrně do Mšena a najíždíme na kostky. Kostky rozhodují, další z omýlaných frází Doks, najednou slyšíme zvuk hlasité rockové hudby a on to Kapr, otevřené zadní dveře auta, repráky chtějí vyskočit ven, běhá tam s kamerou a řve to svoje: „Dávej, dávej, dávej!“ Skvělá vzpruha, oranžový přísun energie, Karle díky, díky!
Teď to jen domydlit do cíle bez defektu, trasa nahoru a dolů, znovu jsme se poskládali do fungující grupy, jen Bonza jsme vytratili, velká škoda, jel skvěle! Léňa to znovu nešetří a maká na špici, já si začínám pomalu uvědomovat a věřit, že zlatý cíl je na dosah. Opadlo u mě soustředění, navíc silnice plná kráterů, prostě ten závěr jsem moc nezvládl, před Tachovem po posledním sjezdu chytám díru na 5 lidí před sebou a jsem tak vyřazen o závěrečný spurt ve skupině. Ale to je jen malá kaňka na tom, že pak můžeme s Léňou řvát ve sprchách pod proudem vařící vody, to oslavné: „Stříkééééj!!“
Co na tom, že většinu konkurence jsem porazil již tím, že jsem si stoupl na start, na to se historie ptát nebude, již navždy bude zapsáno v kronice Doks, 31.ročník v kategorii Veteráni vyhrála Vinohradská Šlapka!!