Na letošní PRS jsem se těšil, jako každoročně, celou zimu a když jsme sledoval plánovanou účast, předpověď počasí a atmosféru po ICQ, tak nervozita a napětí vzrůstalo do závratných výšin.
Ráno jsem naložil Marťasku na Vinohradech do auta a jeli jsme zametat, už tam byl Igor a tak práce šla rychle od ruky. My dělali Kolbabovu zatáčku, Kuchař ošetřil Soused, který ale volal, že tam jezdí nakladač a bude to tam trochu složitější ... Ve Vysokém Újezdu už se to začalo sjíždět, všude oranžovo, ale překvapivě i zástupci jiných klubů dorazili, poslední přípravy a hurá ke startu, kde, když jsme to viděl kolik je tam lidí a fotografů, tak se mi regulérně rozklepaly nohy (to asi ten vítr :-) ). Diablo svým mohutným hlasem přednesl předstartovní řeč a už se vyrazilo ...
S obavami, že jestli těch 50 hlav dorazí do Újezda po kupě, tak se to tam musí semlet, jsme s Vyhupem roztočili špici na 40km/hod. A už tu bylo okolo nás pozdější čelo závodu a tempo neupadávalo, oranžový had, tu a tam přerušený jinou barvou, se roztáhl do skupinek podle výkonnosti a tak ve sjezdu přes Mezouň v pěkném protivětru už se jelo hezky za sebou v háku, trochu jsme zvolnili a tak nás docvakli ze zadu a počítám, že tak v 10 lidech jsme letěli nahoru Tachlovicemi, nástup střídal nástup, ten začátek sezóny byl na každém vidět, každý se chtěl předvést, v co nejlepším světle ...
Ve stoupání k Újezdu foukalo do zad, takže se jelo vražednou rychlostí a skupinka se začala drobit, naskočila mi menší díra, za mnou Mirek s Malinou, před námi s malým náskokem Gejza a před ním 5-ti členná kompaktní skupinka, nevím proč, ale najednou jsem nějak ztratil morál je sjíždět a věřil jsem, že když se zformujeme do dobře fungujicí grupy, že máme ještě je šanci sjet v následujícím sjezdu. Takže Gejza, Malina, Mirek, Marhi-KPO a já. Bohužel si, ale až příliš dlouho libujeme, jak se nám jede, když jsme zvolnili a čelo nám i ve sjezdu pomalu, ale jistě ujíždí ... točíme pravidelně špici, ale ten vítr nám bere spoustu sil, a tak jen doufáme, že někdo z čela odpadne.
Vzpomínky na průběh jednotlivých okruhů se mi slily dohromady, takže jsme jen vnímal to množství povzbuzujících diváků a fotografů a dřel co to šlo, cítil jsem se dobře, až jsem si začal vyčítat, že jsem to až příliš rychle vzdal ... Na Mirkovi je znát PIM, nejede tak, jak jsme na něj zvyklý, v předposledním okruhu ztrácíme Gejzu, Marhi se zdá nevyzpytatelnej, furt hlásí jakou jede kaši a že má málo km, ale drží se jako klíště ... já s Malinou cítím, že nám to jede z nich nejlépe a tak zkoušíme poodjet, ale jsme dostiženi a tak poslední okruh jedeme zas pohromadě, začínám valit svoji obvyklou dávku keců, o tom kdy si to rozdáme, když tu najednou v tom nejstrmějším hupu na trase v Tachlovicích proletí zezadu okolo mě raketa jménem Marhi, za ním se hned vyveze Malina a my s Mirkem zůstáváme pozadu ... zkouším je ještě za každou cenu sjet, ale v tom bočáku je to nadlidský úkol, svěšuji nohy až málem zastavuji a čekám na Mirka, přece jenom ve dvojici máme větší šanci. Bohužel Mirek je úplně polomrtvej, není schopen odstřídat, ani se zavěsit do háku, takže po několika marných pokusech o spolupráci vyrážím na osamocenou stíhací jízdu...
Je však příliš pozdě, za Kuchařem sice vítr v zádech., který mě tlačí, ale Malina s Marhim už mají velký náskok a ještě k tomu střídají ... tak si aspoň vyzkouším spurt sám ze sebou, poslední zatáčka, velká pila a vyrážím vpřed ... do háje jede to parádně, žádná únava, já to dnes zase takticky nezvládl ...
Zklamání z výsledku ovšem rychle přebyla atmosféra té naší "jarní oranžové soboty", kde se sešlo tolik šlapajících lidiček až oči přecházely. Díky všem !