Můj první Král... ...je sobota půl sedmý ráno a já se probouzím u sestřenky na chatě 10 km od Klatov. Vstávám, jsem bez síly jako každé ráno a tak začínám malou rozcvičkou. Protahuji si celé tělo a po té se už cítím lépe :o) Rovnou se oblékám do šlapkovského dresu a beru všechny potřebné věci, které jsem si připravila předešlý večer ...gely, tyčinky.... a mířím si to kuchyňky udělat si snídani. Snídám svoje oblíbené musli s jogurtem a něco kolem půl osmé vyrážíme s Pavlem (přítelem od sestřenky) na kolech směr Klatovy. Nejprve 300 m od chaty svižnou pěší chůzí, protože po kamenité bahnité cestě jsem odmítla riskovat, že bych hned píchla. Jdeme svižně a já koukám na tepák a už při chůzi trénuji v základní vytrvalosti. :o) Nasedáme na kola a míříme na start. Bylo to příjemné rozehřátí, moc mi to po ránu pomohlo. Na startu se potkávám s ostatními šlapkami co jednou 150tku. V dresu upravuji zásoby gelů a jeden chlapík za mnou pronesl, že vezu zásobu pro celý tým :o) Nenechávám nic náhodě a tak mám opravdu slušnou zásobu na cestu :o) Úderem o půl deváté startujeme. Prvních asi tak 20 km se držím ve šlapkovském balíku, jede se mi skvěle, jsem plná energie. Pak přichází první větší stoupání, snažím se držet šlapek zuby nehty, ale jsem na své maximálce a už nedýchám, ale jen hekám, dlouho se to nedá vydržet a tak pomalu odpadám a ztrácím je v dohledu. Quit se za mnou ohlíží, čeká na mě, snažím se chvilku udržet, ale za nedlouho opět odpadám. Hlavou se mi probleskne, tak a teď se uchytit nějaké skupinky. Asi 5 km se snažím schovávat za několik cyklistů, abych ušetřila síly, protože děsně fouká. Pak mě dojíždí Aleš a pro mě je to velké překvapení, že se u mě zjevila šlapka. Zkouším za Alešem uviset v kopci a naštěstí úspěšně. Tempíčko do kopce mi vyhovuje, po rovinkách a z kopce to Aleš svištěl snad rychlostí blesku, naštěstí v závětří se držím ze všech sil za ním a předjíždíme velké množství cyklistů. Jedeme dost svižně, takže jen sleduji díry v silnici, snažím se držet pneumatiku na pneumatice a okolí skoro nevnímám, jen se soustřeďuji na jízdu. Na první občerstvovačce potkáváme šlapky, co jednou dlouhou trať. Doplňuji bidony, cpu do sebe dva banány. Bagety vypadali velmi úžasně a čerstvě, ale odmítla jsem je a nacpala do sebe velmi lahodný gel :o) Vyrážíme s Alešem dál. Další stoupání ... jsem opět ráda, že visím za Alešem. Rád by si povídal, ale omlouvám se, že konverzovat nemůžu, jsem ráda, že pravidelně dýchám a držím se za ním. Někdy mi malinko ujede, ale já zabírám a dojíždím, nebo Aleš zvolní a jedeme společně. Občas se k nám přidávají další dva nebo tři cyklisti. Do kopců nás pár cyklistů předjíždí, ale my jim to vracíme ve sjezdech a po rovinkách. Aleš mě cestou informuje, co nás čeká za kopce, jelikož trať neznám, tak je velmi příjemné slyšet, zda-li bude klesání či stoupání, abych věděla jak rozvrhnout síly. Přichází známý kopec Šimánov. Aleš mi oznamuje, že půjde pěšky. Říkám mu, že se to pokusím vyjet. Převody mám a tak otestuji svoji sílu. Jdu ze sedla, jedu to rovně, ať to mám brzy za sebou, nedýchám, ale pravidelně zhluboka funím, pár posledních metrů... nohy to zvládají a poslední metr... a jsem na vrcholu, mám velkou radost, první šílenej kopec za mnou :o) Kuře, který jede 250tku mě na vrcholu dojíždí a povzbuzuje, je to milé, ale nestačím ani reagovat, protože prosvištěl kolem mě velmi svižně :o) Volím volnější tempo a Aleš mě dojíždí. Jedeme opět spolu až po Kochánov. Pod Kochánovem se rozdělujeme a já se si v duchu říkám, tohle je ten slavný prudký kopec, který znám jen z vyprávění. Před sebou vidím, jak cyklisti slízají z kol a tlačí kola do kopce. Trošku zvolním, tep mi klesne a najíždím do kopce, udělám tři kličky a pak rovně nahoru....dřu to se všech sil, říkám si, tenhle kopec vyjedu, pěšky nepůjdu! Cítím, jak mi zabírají svaly na břiše a o nohou ani nemluvě. Už nedýchám ani nefuním, jen sýpu nebo snad i chrochtám. Asi jsem magor, ale mám ho za sebou, jupííííí, mám obrovskou radost :o) Nejhorší kopec jsem zdolala, teď už mě nemůže nic překvapit. Šlápnu do pedálů a dojíždím pár cyklistů, přidávám se k nějaké skupince, stále se snažím držet, říkám si... do cíle už jen pár kilometrů. Už toho mám plné zuby, zmrzlé prsty u nohou, šíleně vyfoukaná, jinak mi je po těle naštěstí teplo, ikdyž cestou občas mrholí. Zavěšuji se v malém stoupání za jednoho cyklistu, ale vjíždíme do zatáčky a najednou se vyřítilo auto, které couvalo od krajnice. Už skoro vidím srážku, ale naštěstí cyklista měl velmi dobré reflexy a tak stačil udělat smyčku a vyvázlo to bez střetu. Já to dobrzdila ve smyku a jedeme dál. Cyklista nadává a ani se mu nedivím. Takovouhle prasárnu s autem udělat, tak nadávám taky. Během závodu pravidelně do sebe cpu gely, na druhé občerstovačce jsem odmítla česnečku a chleba se škvarkama, to bych v kopcích vážně nerozdýchala. Vypadalo to lákavě, ale žiju jen na gelech a banánech. Nějakou tu dobrůtku si dopřeju až po závodu :o) Přijíždím na poslední občerstvovačku, zde potkávám Quita, domlouvám se sním, že to dojedeme spolu, vyjíždíme a dojíždí nás Jura, který jede dlouhou trať. Pomáhá nám to z kopečka pěkně rozjet, na tachometru mi to ukazuje něco přes 70sát, stále se snažím uviset, ale Jura s Quitem sekají zatáčky v takové rychlosti, že si radši trošku přibržďuji, protože nemám tolik zkušeností a v zatáčkách jsem proto opatrnější a o něco pomalejší. Jednou se mi je podařilo dojet, ale pak je opět ztrácím a tak pokračuji sjezdík sama a v rovince dojíždím další skupinku cyklistů. Jedeme do cíle velmi svižně, počítám, že už bychom tam mohli být, ale vlevotočivé zatáčce na nás pořadatelé křikli: ještě 9 km! Ŕíkám si v duchu - ještě 9... proti větru je to trápeníčko, tak sebírám všechny poslední síly a snažím se uviset za skupinkou cyklistů a mám radost, daří se mi to. Dojíždím to s nimi skoro až do cíle, pár metrů od cíle zkouším spurtovat a projíždím cílovou rovinkou a dávám to za 6 hod 59min. Mám obrovskou radost, splnila jsem si svůj stanovený cíl do 7mi hodin. Dále jsem nadšená, že jsem vyjela jak Šimánov, tak i Kochánov. Na občerstvovačkách jsem strávila cca 11 min. Jsem plná euforie a mám radost ze svého výsledku. V cíli potkávám další šlapky. Mám toho plný zuby, jdu na guláš a ještě se dorážím jablkovým závinem a pak zasloužená horká sprcha, kde se rochním asi půl hodiny. Večer na mě padla taková únava, že jsem usnula jak nemluvně. Ještě jednou DÍKY všem šlapkám a dalším cyklistům, kteří mi v závodu pomohli. Především mooooc děkuji Alešovi, se kterým, jsem jela větší část trasy. Byla to velmi psychická a morální podpora. Díky. Závod jsem si moc užila :o) Druhý den po závodu jsme zjistili, že mám na kole pěkně rozervané pláště, měla jsem velké štěstí, že vydrželi. Těším se na dalšího Krále :o)