... 8.9.2007. 6:25. Erbenovo náměstí – Klatovy. Husté ocelově šedé mraky se valí nízko nad hlavami všech přítomných. Ze šera vystupují obrysy nového dne. Jemné drobné kapičky dosedají na vše živé i neživé a zanechávají po sobě pro ten den všutypřítomnou vlhkost. Hledím do dáli a pozoruji rodící se den. Bilancuji. Uplynulá (bohužel) sezóna mi přinesla mnoho cyklistických radostí, velká zlepšení a nové přátele. Teď je přede mnou poslední zkouška. Příprava trvala 2,5 měsíce a nyní se ukáže, zda byla k něčemu. Jako z dáli slyším zvuk hlasu oznamujícího 3 minuty do startu nejtěžšího amatérského závodu v republice – Krále Šumavy – na dlouhou trasu. 252km, 4420m převýšení, 26% sklon – to jsou jen některá nej tohoto závodu ...

... Regulovčík na křižovatce za Čínovem se dívá do dáli a vyhlíží peloton, který se již objevuje v zatáčce. Všichni mají plno sil a radost z vrcholu sezóny jim kazí pouze mokrá silnice, která nahazuje každého cyklistu. I ten poslední závodník se kolem regulovčíka přežene velkou rychostí a rozhodně naklopí svůj stroj v pravotočivé zatáčce. První brdky, první kopce, první serpentiny, první intenzivnější šlápnutí tohoto závodu ...

... konec obce Chlístov a čelo dlouhého hada se šine směrem k Šumavským velikánům. Stoupám po boku Maliny, jednoho z nových přátel, kterou mne tato sezóna obdařila. Hlavou mi táhnou vzpomínky – právě tento brdek jsem neuvisel při své první účasti na Králi v roce 2005. Sleduji lehkost jízdy Vítka Nováka, který má pro letošek velké ambice a konečně začíná závodit hlavou. Je mi skvěle, přestože se v kopci jede poměrně slušná intenzita. Ale nejsme tu na borůvkách, že ano ...

... Fotograf v půlce stoupání od Malonic stojí ve 12% zatáčce a pozoruje, jak cyklisté zatím ladně zdolávají první těžší stoupání. Tento kopec již odděluje zrno od plev. Na čele závodu zůstavají jen ti dobří. Nahoře prohodím pár slov s Malinou a sdělujeme si dojmy z právě vyjetého kopce. Ladný sjezd, výjezd na Kunkovice, kde si naplno užívám pohodové jízdy na čele závodu roku. Bavím se také s Kuřetem, naším nejlepším. Ale to nás již sleduje vrabec z vrcholku věže kostela v Děpolticích. Idylka se však rychle mění. Dva odjetí borci provokují další a vrabec na střeše kostela vidí strhující podívanou, jak se peloton cyklistů natahuje, trhá na kousky, kousíčky. Neudržíme úplné čelo a tak musíme spolu s Vítkem a Malinou dotahovat menší ztrátu. Naštěstí je sjezd a ten umíme všichni tři bravurně. Vrabec odletí ...

... Výškové metry přibývají. Teplota klesá. Povalující se mraky halí vrchol mohutné hory Špičák do smutného závoje. Smrkové větve nad našimi hlavami na nás pouštějí velké kapky. Ty nejlepší již nevidím. V půli kopce se otáčím a dlouhá rovina za mnou je úplně prázdná. Nesmím to vzdát a odpadnout! Musím se přeci někoho udržet! Sklon povoluje, řadím těžší převod a rychlost se dostává přes 20 km/h. Na dohled mám Michala Chadima. Spolu s Pavlem Matouškem jsou to mí brněnští kamarádi, kteří mi hodně v této sezóně pomohli. Metr po metru se k Michalovi blížím. Už jsem za ním. Před námi se zjevují další dva odpadnuvší cyklisté ... Veverka na stromě se připravuje na tuhou zimu, která tady, na Šumavských hřebenech, letos možná příjde dřív. Pod ní jede čtveřice cyklistů ve vzorném šiku a pravidelným vysokým tempem objíždí horu Pancíř. Třeba dostihnou tu velkou skupinku, co ta veverka viděla před chvilinkou ... "volno pánové, jeďte!" – křičí na nás regulovčík v Železné Rudě. Jako přízrak se asi půl kilometru před námi zjevuje skupina. Jsme ztuhlí ze sjezdu, ale je to šance. Na náhorních rovinách do Srní budeme skupinu potřebovat. Hecuji a jdu příkladem a rozjíždíme stíhací akci. Ještě kousek a budeme na Gerlově Huti. Náskok se ztenčil na pouhých 200m. Ale jakých! Chlapík z doprovodného auta sleduje náš urputný boj. Brdky překonáváme spurty a rovinky rozjíždíme kolotočem k 60 km/h. Ještě 100 m. Držím vám palce kluci, to zvládnete, slyším odněkud, ale asi je to jenom výplod mé choré fantazie ...

... Malina si v poklidu šlape ve skupině a neví, že za chvíli ho čekají slavné prášilské kostky. V tu chvíli mu poklepávám na rameno a jsem šťastný, že se nám podařilo nemožné. Malina je evidentně rád a užíváme si spolu neskutečnou jízdu. Povídám si s Vítkem a hodnotíme prozatímní průběh závodu. Dozvídám se, že ujelo pouze 6 borců a jsme tedy vlastně první větší skupina jedoucí o 7.-20. místo – nemám slov ...

... Občerstvovačka na Srní. Milá paní s plným kbelíčkem ionťáku pozoruje projíždějící cyklisty. Asi moc nechápe, že nikdo nestaví. Zamířím přímo k ní a co nejrychleji sypu do prázdného bidonu bílý prášek a paní mi ho zručně zalévá ionťákem. Pití se nesmí podcenit ani za tohoto nevlídného počasí. "... ať vám moc neujedou!", " ... nebojte, teď je sjezd, to bude dobrý ..." ... Řidič červené Fabie je mírně vyděšený. Asi neví, kam má uhnout, protože věřím, že mi chce uhnout. Ostrá levotovčivá zatáčka jej nutí zpomalit víc než by chtěl a v tu ránu vidí oranžový přízrak, který jej míjí dvojnásobnou rychlostí ... a opět klepu Malinovi na rameno ...

... rovně ti chytří, doprava masochisti. Tyhle nápisy by se mohly vyjímat u odbočky na Svojše místo fádních cedulí 150, 200 a 250 km. Jsem masochista. Cítím, že tenhle kopec mě dostane. Někdy to člověk tuší, a přestože se tomu všemožně brání a doufá v obrat, předtucha se mění ve skutečnost. Na Svojši se mi přes veškeré moje úsilí má vysněná skupina vzdaluje. To není možné! Nechci jet sám! ... Musíš, nemáš na to ... Serpentiny v půli kopce mi přináší odpadlíka, bohužel nepoužitelného. Chudákovi mu došlo totálně. Smířil jsem se s osudem, srovnal jsem si v hlavě morálku a jal se bojovat ... Chalpík z doprovodného auta na vrcholu Zhúří vidí cyklistu v oranžovém dresu. Jede pár minutek za skupinou co právě projela. "Nepotřebuješ něco? Pití, banán?", "Díky, ten banán bych si vzal ..." a beru mu banán z rukou. Tady na čele je to už několikátý člověk, co má snahu pomoct. To jsem dříve nezažil ...

... Horská Kvilda se halí do ponurých chuchvalců. Mrholení se mění na chvíli v déšť. Projíždím velkou rychlostí s větrem mírně v zádech a vzpomínám na rok 2005 a slávu skupiny A, kterou jsme tehdy s Igorem a Kolbabou založili ... Regulovčík mne posílá směrem na Kvildu a já již smířen se svým osudem sólo jízdy nasazuji pravidelné tempo. Vzpomínám na Libora Matějku a jeho rady, že nejvíce se vyplatí šlapat pravidelně a to i z kopce. Usazuji tep mezi 150 a 160 a pod koly mi ubíhá nádherný asfalt. Najednou mi nevadí, že jedu sám. Užívám si krásné silnice, pozoruji rozbouřený tok Teplé Vltavy a ukrajuji kilometr za kilometrem až do Borové Lady. Následující úsek znám jenom z mapy a jsem překvapen jeho krásou. Chválím Frantu Šrajta za tuto změnu trasy oproti loňskému Putkovu ...

... Po hlavní silnici z Vimperka projede nákladní auto se dřevem. Další auto však již staví sličná slečna. Děkuji a projíždím rychle, jak jsem rozjetý z kopce. Ujedu pár metrů a k mému překvapení vidím u okraje cesty Malinu. Chudák píchnul. Má ale plášťové galusky, nemohu mu pomoci. " ... řekni to u občerstvovačky, třeba tam bude servis ...", " ... je to jenom 5 km, pošlu ti je sem!". Jedu co nejrychleji na občerstvovačku. Tam líčím vše potřebné a dotyční slibují pomoc. S klidným svědomím, že jsem pomohl kamarádovi odjíždím. Na skupinu mám ztrátu asi 6 minut. To není mnoho, skoro mi od Zhúří neujeli! Ale dojet je už nemám šanci. Jede se mi ale skvěle, ukrajuji kilometry a nevadí mi ani vítr, který se tady v otevřenější krajině do mě začíná silně opírat. Javorník si pamatuji živě z loňska, kdy jsem tady trpěl za Kolíkáčem a prý tam byly nějaké 12% stoupání ... "píííp, píííp" ... "do toho, jedeš skvěle!", povzbuzuje mě chlapík nahoře u kontroly. Sjezd je mokrý a nebezpečný. Potkávám několik protijedoucích výletníků. Asi musím působit otřesným dojmem – všichni jsou mírně v úleku ...

... Šimanov 3 km. Druhá polovina trati je náročnější, alepsoň z mého pohledu. Jedna paní jede velmi ztěžka, nemůže popadnout dech a sesedá. Jsme ale pouze na začátku. Docela ji lituji, když stoupám ani ne na nejlehčí převod vstříc následným těžším pasážím. Předjíždím vlastně permanentně. Pozoruji lidi kolem sebe a na vlastní jízdu se moc nesoustředím. "jedééém! ještě kousek!", povzbuzují v zatáčce pod vrcholem okolostojící. Zlaté Krkonoše, říkám si v duchu, nějaký Šimanov se může jít bodnout. Vzpomínám na horské soustředění v Krkonoších, kde jsme prudké kopce trénovali. Je to hlavně o psychice ...

... Sušice. Dnes tedy svému jménu příliš čest nedělají. Ve sjezdu obdivuji lidi, které předjíždím. Jedou hrozně nebezpečně – brzdí naprosto nevhodně a čekám, kdy se mi složí pod kolo – rychle pryč! ... Rovinu pod Hartmanice rozjíždím v tempu a rychlostí 35-40 km/h míjím spoustu cyklistů ... "na to se vyser, ten je nějakej dobrej ...", "... asi jede 200-ku a píchnul ..." ... slyším od lidí, kteří se chtějí zavěsit. Hartmanice nemám rád. Jsou to takové utahující se schody. Potkává mne zde menší krize, spíše jen náznak krize. Oproti loňsku, kdy jsem tady za Kolíkáčem umíral, je to slabý odvárek ...

... Rovná. To je výsměch! No ono to vlastně rovně je – rovně nahoru! Kochánov jedu velmi rozvážně a snažím se nepřepálit začátek. Postupně přidávám a také se nějak zázračně rozjíždím – opět jako před rokem! "... no tak Aleši, co to vidím?", " ... vždycky jsem to šel! A letos tomu nebude jinak!" ... Nahoře na občerstvovačce dobírám bleskurychle pití ... Míša s Quitem vyrážejí vstříc posledním 35 kilometrům. Quit jede slušně. Míša schovaná v závětří. Poklepávám jim na rameno a vybízím je ke svezení v expresu. Jsou překvapeni a docela rádi. Nabíráme rychlost. Moje tempo je však i z kopce na Míšu příliš vysoké a pod prvním brdkem odpadá i Quit. Jedu co to dá, cílem je pokořit 9h. Podle mých propočtů by to mělo být reálné – stačí jet průměrem nad 30 km/h ... Velhartice ... Malonice ... Chlístov ... letím proti větru a sleduji nabíhající kilometry. Držím průměr okolo 34,5 km/h z Kochánova. To vypadá dobře. Nechci ani uvěřit, že mě pořád nikdo nedojel ...

... Kuře je šestý. Postává u cíle a užívá si zaslouženého pocitu dobře vykonané práce. Pozoruje mě, jak protínám cíl v čase 8:51. Gratuluje mi k 21. místu. Skvělé – nemohu tomu ani uvěřit. Je to za mnou. Všchno ze mne spadne a dostavují se endorfiny. Jsem však jako zbitý pes. Těch 140 km proti větru na samotku ze mě vysálo veškerou sílu. Opět končím pohledem na ocelově šedé mraky. Opět mrholí. Opět bilancuji ...