Pomalu odeznívá únava a uzrávají vzpomínky na letošního Krále, který znovu nezklamal a zapíše se do "Šlapkovské historie" zlatým písmem.
Svůj report musím začít již v pátek, kdy jsme se sešli v Besedě, vidět naživo tolik Šlapek, to se nestává každý den. A nálada byla skvělá, cítím vždy takové krásné mrazení, že se sešli stejně postižení lidé.
Uléhám vedle Maliny s přáním, ať od něj trochu přes noc nasaji formy ... ale to už zvoní budík a v 5 ráno začínáme baštit, Iceman si přinesl pytel vloček, já zase dlabu rýži, až nám to leze ušima, venku zatím sucho, bohužel po chvíli zjišťujeme, že se silnice krásně leskne :( V penziónu nás ještě v 5,30 čeká opravdová snídaně, ale v té nervozitě, kdy stále vybíháme ven a testujeme počasí, si ji ani nedokážeme pořádně vychutnat. Poslední rozhodnutí co na sebe, volím krátkou moiru, dlouhý dres a vestu, návleky na kolena, staré ponožky na tretry a přes ně ještě orange návleky.
Stojíme ve tmě před penzionem, slabě mží, nechápu, co vlastně dnes jdu dělat, nejraději bych zalezl zpátky pod peřinu, ale to už mě Malina a Iceman ženou vpřed, k prvnímu dnešnímu kopci směr Klatovy, směr start Krále Šumavy. Zjišťuji, že je mi pěkné vedro, přijíždíme k parkovišti u startu a hledám Honzovo auto, moiru a teplé ponožky z treter dávám k němu do úschovy, ještě se vypustit a vzhůru do první linie ... napětí by se dalo krájet, očima hledám oranžové dresy a na dálku se povzbuzujeme, ale to už běží poslední minuta do startu a jedéééém. Šlape se v poklidu, takže první kilometry ubíhají bez vážnějších zrychlení či brzdění, po chvíli najíždíme na starou trasu a hned v prvním kopci se snažím dostat co nejvíce dopředu, což se mi až nečekaně daří, ono se opravdu všichni vepředu jen zahřívají. Kontroluji si Mirka a Pedra před sebou, těsně za mnou je RiC a v blízkosti i Miki a Bigmig, tak to by se plánovaná skupinka mohla podařit. První vážnější kopec Maloničák ale už balík selektuje a po sjezdu do Velhartic je tu jen RiC, Mirek a Pedro, jdeme pěkně za sebou a navzájem si dáváme sprchu na probuzení od svých zadních kol, sbíráme osamělé závodníky a blížíme se pod Kunkovice, kde o serpentinu nad námi je ještě zaváděcí auto s čelem závodu, ale už neblázníme a jedeme si svoje tempo, zdá se , že jsme se vyladili zase na společnou notu jako na Rampušákovi, překvapením je Pedro, v Besedě sice říkal, že chce jet s námi, ale moc jsem tomu nevěřil, že by se s námi zdržoval ... Vše už je promočené, zpětně moc nechápu, že jsem to snad ani nevnímal, to závodní nadšení překonalo všechny útrapy. Před prvním bufetem na stojce v Děpolticích není vidět snad ani na 20 metrů jaká je mlha, domlouváme se, že bufet jen projedeme, popř. zkusíme uzmout nějaký banán.
Podařilo se, okolo Nýrské přehrady si to šupajdíme v pevném šiku, připojilo se pár borců, Pedro předvádí jeden ze svých kousků, když si ulevuje za jízdy a hned potom zase skvěle rozráží vzduch na špici. V půlce stoupání na Hojsovku fotí a fandí Dreamer, jedeme stále asi v 7 lidech a dokonce si i stíháme pokecat, takže stoupání nám rychle utíká. Jsme nahoře, teplota klesla, ale oblečení jsem odhadl vcelku dobře, je mi tak akorát. Roztáčíme rychlé střídání na špici a směrem ke Špičáku sjíždíme pár borců, klesáme po novém koberci do Rudy, sjezdy se snažím jezdit jako první, nějak mám strach jezdit vzadu a vyhýbat se případným pádům. Rychlý průjezd skvěle ohlídanou křižovatkou v Železné Rudě nás katapultuje do dalšího stoupání, kde máme jako na dlani asi dva osamělé jezdce a malou skupinku v dáli. S Mirkem se usazujeme na čele, připadám si jako při vyjížďce od mostu, sil dostatek, klábosíme, ale přitom jedeme málem 25km/hod., po chvíli raději zalézáme dovnitř skupinky, aby špice drtily spravedlivě zase jiní. Sjeli jsme ty dva a po odbočce z hlavní se snažíme docvaknout i tu miniskupinku. Je to skvělý pocit, dáváme do toho všechno, RiC jede jako z partesu, o Pedrovi a Mirkovi ani nemluvě. Před Skelnou už jsme asi v 10 lidech a tak si pochrochtáváme na kostkách, dnes je to znásobené ještě tím počasím, je to parádní natřásadlo. Blíží se Srní, dopíjím bidon, tlačím do sebe gel, na bufetu si rychle odskočit, narvu si do pusy jeden rohlík se salámem a sýrem a druhý ještě do ruky a už sjíždíme pod Zhůří, mám trochu problémy s tím druhým rohlíkem, málem se udusím, ale nakonec vše zvládám a najíždíme do královského kopce. Naše čtyřka stále u sebe, a vypadá to, že i kopec-zabiják zdoláme jako jeden muž. Nechci tomu ani věřit, jedeme se mi parádně, žádný náznak únavy a křečí, pro většinu je to asi nepochopitelné, ale to počasí mě vyhovuje, krásně se dýchá :)
Zvládli jsme to, nahoře nám hlásí přihlížející divák, že máme před sebou několik závodníků, což je pro nás znamením k velkému koncertu, rozjíždíme vlak, který sbírá cestou osamocené korálky, až máme u Kvildy málem celý náhrdelník a tak sjezd do Borové Lady, po hlaďounkém asfaltu, je pravý cyklistický orgasmus. Rychlost se ustálila někde kolem 60km/hod., špice se rychle točí a jen na sebe radostně halekáme, jsem nadšen, že tu je RiC, co ten kluk se sebou za ty dva roky dokázal udělat! Z Borové Lady se silnice začíná zase zvedat a bohužel i vítr je náš nepřítel. Ale v té skupině se všechny nesnáze překonávají mnohem lehčeji. Za Novými Hutěmi má RiC menší krizi, snažím se ho povzbudit, pojď, teď už bude jen sjezd a bufet. Společnými silami s Pedrem ho dotahujeme do skupiny, která pak přifrčí na bufet ve Zdíkově, ze kterého právě odjíždí Alánek. Doplnit bidony, vzít banán, když tu slyším známý hlas: "Je to v háji!" A tam skrčený, nad rozebraným kolem, málem brečící Malina, prý má defekt. Tak to má teda pech :( Říká jeďte, já si Vás dojedu. Blíží se kopec, ze kterého jsem měl asi největší obavy, a to Javorník. Stále jedeme asi v 8 lidech, takže o zábavu je postaráno, i když před vrcholem Javorníka, je zlověstné ticho, každý soustředěně šlape. Na koberci nám hlásí, že jedeme přibližně kolem 60 místa, to mě překvapuje, myslel jsem si, že budeme rádi za první stovku. Je to paráda, Javorník bez větších následků za námi, ten sjezd na mokru je jak bobová dráha, naštěstí bez pádu, jen dole v Laznech se ozývá velká rána, to když jednomu nešťastníkovi praskla duše.
A už si to hasíme na Rozsedly, dávám ještě magnesium, a představuji si ten závěrečný trojboj v podobě Šimanova, Hartmanic a Kochánova a už jsem celý natěšený, až budu na bufetu na Keplech. Trasy se spojily a tak stále předjíždíme mraky cyklistů všech kategorií na všemožných strojích. Šimanov si vezme další síly, ale všichni ho vyšlápneme a již sjíždíme do Sušice, kde nás vítají krásně zabezpečené křižovatky bez nutnosti přibrzdění, bufet chceme projet, ale RiC je nakonec proti, takže zastavujeme a doplňujeme vše potřebné. Bohužel ve stoupání na Hartmanice RiC vystupuje z naší skupinky, no on na začátku hlásil, že musí včas vycouvat, aby pak v poklidu dojel. Údolí k Petrovicím roztáčíme pověstný kolotoč a zdravíme Svoradu a již se psychicky připravujeme na Kochánov. Mirek mi ještě stačí vypít bidon, prý má hroznou žízeň, no aspoň budu lehčí do té stojky.:) Letos chybí koberec, ale zase je tu Dreamer, který povzbuzuje a doprovází nás na bufet. Kecáme s ním jak někde na výletě, tak to tedy ne, dyť my jedeme závod :) a tak sjezd z Keplů už zaleháváme za sebe a voda nevoda to svištíme dolů. A začíná se dít něco, co je asi na dlouhých maratónech nejkrásnější, na 230km začínáme konečně závodit :), nástup střídá nástup, Pedro a Mirek se nenechávají zahanbit a tak sjíždíme další a další postavičky, některé se k nám přidávají a před Chlístovem už je to regulérní UAC :).Dokonce jsme sjeli Astrala3, který se hned zapojil do pekelného tempa, i když měl na začátku pád, což se pak dodatečně dozvídám. Na jedné z křižovatek nám hlásí 9 km do cíle, s Mirkem a Pedrem se radíme, kdy bude nejlepší se pokusit odjet, ale všechny nástupy jsou zažehnány, jsme v Klatovech a vím, že nás čekají dvě nebezpečné zatáčky, rychle na špic a společně s Mirkem vjíždíme do cílové rovinky, spurtujeme, řvu na Míru, že projedeme ruku v ruce cílem, ale on svěšuje příliš brzo nohy a tak trochu nezaslouženě vyhrávám, protože to Mirek před cílem hodně odtahal. Byl to zase skvělý Král, projeli jsme ho bez většího zaváhaní, možná kdybychom ještě na začátku trochu přišlápli, mohl být výsledný čas lepší, na konci bylo až nějak podezřele moc sil. Ale to jsou jen kdyby:).
Mirku, RiCi a Pedro díky moc za krásný den a příští rok na maratonech zase snad někdy ahoj ...
Tak to byl průběh závodu z mého pohledu, ale asi největší zážitek, než samotný závod bylo pro mě něco jiného. Byly to Vinohradské Šlapky, parta lidí nakažených virem, který se jmenuje cyklistika.