Vrchol sezóny máme bohužel opět za sebou . Silniční Král je pro mě každoročně nejdůležitější akce, byl to můj první závod v životě a je to asi to nejtěžší, co tak může normální cyklista na silnici u nás absolvovat. (nepočítám samozřejmě ultramaratony, to je zcela mimo mé chápání ).

Na start vyrážíme v pátek odpoledne ve složení Josef Sychra a Míra Vlach (200km) a já a Slávek Hnízdil (250km). Absolvujeme už tradiční předzávodní ceremoniál v tomto pořadí: prezentace, ubytování v chatce v kempu, na terase chatky káva, bábovka a pokec o Králi, 13km rozjetí se Slávkem (na delší jízdu jsem ho prostě neukecal :) ), večeře a dvě pivka v restauraci a v deset už lezeme do postelí. Spím naprosto krásně, snad poprvé před Králem jsem se pořádně vyspal.

Ráno je budíček v pět, počasí venku zatím vypadá slibně, ale už cestou na start docela silně mrholí, silnice je mokrá a mé přání jet alespoň úvodní kilometry na suchu se rozplývají (přeci jen vzpomínky na hromadný pád a let přes řídítka do příkopu v prvním sjezdu na Rampušákovi jsou ještě příliš čerstvé :) ). Na startu se řadím díky loňskému výsledku do první vlny hned kousek za pásku, kupodivu nejsem vůbec nervózní až poslední minuty před výstřelem to na mě přichází, v hlavě se mi promítají předešlé ročníky, vzpomínám hlavně na ten úplně první v roce 2002, kdy jsem stál až na úplném konci náměstí a teď po letech úplně na čele, to by mě tenkrát ani ve snu nenapadlo.

Po startu se naštěstí jede jak na výlet, všichni si vzali slova pořadatelů k srdci a jedou úvodní kilometry opatrně, já jedu ještě opatrněji a trochu se propadám dozadu. Po nájezdu na hlavní na 10km se po levé straně silnice posouvám zpátky prakticky až na čelo a pak už najíždíme na loňskou trasu. Ve stoupání do Chlistova a v kopci za ním už tepy trochu stoupají, ale stále se držím v balíku. Potom se jede avizovanou objížďkou přes Jindřichovice a za přejezdem už se balík začíná natahovat. Fouká to z boku a jedeme za sebou jeden za druhým. Blíží se ale velhartičák a po něm už stejně pravděpodobně v balíku nebudeme, tak mě to ani neznepokojuje. V kopci se ani nesnažím balík uviset a kolem už se formuje plánovaná skupinka "C" ve složení já , Kolíkáč, RiC a kupodivu i Pedro (Peter Bystrian). S tím posledně jmenovaným ani nepočítám, že bychom nějak dlouho jeli, protože v maratonech pravidelně končí o několik míst před námi. Po rozdělení tras ve stoupání na Chotěšov ještě naposledy vidíme čelo asi minutu před námi, ale my už se soustředíme na vlastní výkon. Sjezd přes Kunkovice jedeme hoodně opatrně a po nájezdu na hlavní se přesně jako loni konečně začíná spolupracovat. Po sjezdu ke Strážovu jedeme zkratkou kvůli rozkopané silnici a na ní nás málem nějaký debil ve favoritu vytlačí schválně ze silnice a padají od všech hodně neslušná slůvka, ale naštěstí to dobře dopadlo a my můžeme v klidu začít stoupat na první prudší kopeček na Depoltice. Tam je kontrola a čipový koberec a tak si z legrace zaspurtuji a přejíždím ho první, to abych mohl potom doložit, jak jsem neustále tahal špice a ostatní se jen vezli :) Sjezd dolů k prvnímu bufetu je opravdu nádherný, mlha, prší, přes zamlžené špinavé brýle nic nevidím a bez nich taky ne.

Na bufetu nestavíme, ani si neberu banán, v kapse mám dva a pokračujeme na Špičák. Je to zvláštní, kopce mě vůbec dneska nebolí, vyjíždím je v pohodě a ta hlavní práce čeká na rovinkách, kde se spoluprací ve skupince nechá najet daleko víc, než zběsilým tempem do kopce. Na Špičáku je opravdu bezva počasí, mlha, mrholí a opatrně sjíždíme dolů, Kolíkáč si přeje, aby nám vjel do cesty autobus jako loni a po pár metrech se tak opravdu děje, ale letos nás naštěstí nebrzdí. V Železné Rudě se opět formujeme do skupinky, já s Kolíkáčem na čele a táhneme ostatní bok po boku nahoru, před námi pár lidí a ty nahoře dojíždíme. Až na Srní se pěkně střídá jedeme celkem svižně (to bude tím, že fouká trochu do zad :)) a i přes to nepříjemné počasí se jede zatím celkem dobře. Na bufetu doplňujeme zásoby , Kolíkáč mi nakazuje, abych si letos vzal svůj rohlík se salámem, loni jsem mu totiž ten jeho ve sjezdu na Čeňkovu Pilu sežral a po chvilce jedeme dál. Pořád se držíme pospolu s RiCem a Pedrem, ve sjezdu jsou všichni lepší, na mokru mi to nějak nejde a většinou jezdím až na konci a mám co dělat, abych uvisel. Parádní sjezd ze Srní si letos vůbec nevychutnávám, spíš mám strach, abych ho přežil, dole kolem Otavy to opět rozjíždíme a už je tu odbočka na Zhůří. Mačkám stopky a stoupáme nahoru. Jede se mi naprosto lehce a teď už vím proč. Čas až k vybledlé čáře, kde asi kdysi byla prémie je 37:43, o tři minuty pomalejší než loni !!! Tady jsme to teda pěkně odflákli. Zase se ale podařilo udržet pohromadě skupinku a zbylo dost sil na rovný úsek až na Borovou Ladu, parádně střídáme a sbíráme jednotlivce před sebou, kteří se sice možná víc snažili do kopce, ale teď o samotě na rovině prostě nemají šanci. Za Borovou Ladou je nás pořádný balík, ne všichni se sice snaží střídat, ale jedeme velice dobře. Sjíždíme k Vimperku, nájezd na hlavní mě trochu zaskočil, jedu zrovna na čele a přede mnou se objevují kostky a ostrá levá. Řvu z plných plic, aby i ostatní si toho všimli a nikdo tam nelehnul, dobře to dopadlo a pak už to pálíme na třetí bufet, který je letos ve Zdíkově. Doplňuji všechno potřebné a ani si nestačím všimnout Maliny, že se tam pokouší opravit defekt. Vypadá docela naštvaně, ani se mu nedivím, jel totiž ve skupině o celkové sedmé místo, ale defekty k cyklistice prostě patří, taky jsem jich pěkných pár zažil, třeba na Králi 2005 na 10km a do cíle jsem to pak měl jako časovku jednotlivců :)

Za bufetem jedeme ještě pár kilometrů celkem po rovině a pak už nás čeká Javorník. Kolíkáč z něj má opět obavy, mě ale nevadí a celkem lehce ho vyjíždím. Sjezd dolů po mokré rozbité silnici ale stojí za to, jednu zatáčku jsem málem nedobrzdil a dole už se napojujeme na ostatní trasy.Blíží se Šimanov a ani po 180km z něj nemám nejmenší obavy a vyjíždím jej docela dobře, kolo na mokru nepodkluzovalo, to bylo to jediné čeho jsem se bál. Před Sušicí se domlouváme, že nebudeme na bufetu v Dlouhé Vsi stavět, naivně se domnívám, že půlka bidonu mi bude stačit až na Keply. Naštěstí pro mě toho začíná mít RiC dost, říká že musí zastavit a tak doplňuji pití a jedeme dál. Bohužel tady už definitivně ztrácíme RiCe. Přejíždíme Otavu , Kolíkáč na špici to táhne jako blázen a mám co dělat, abych uvisel. Na začátku stoupáni najednou na mě přichází krize jako blázen, nohy se netočí, je mi horko, žízeň a ještě ke všemu jsem chytil lehkou křeč do lýtka. Rozepínám vestu, křeč naštěstí povolila a snažím se co nejvíc dýchat. Už ani nevím, jestli jsem kluky posílal pryč aby jeli sami nebo ne a pomalu za nimi stoupám nahoru. Sanžím se co nejvíc pít a zkouším jako poslední záchranu ampulku magnesia proti křečím. Krize k mému velkému údivu pomalu odchází a v Hartmanicích se cítím úplně skvěle, však jsem během stoupání vypil celý 0,7l bidon. Na silnici směrem ke Kochánovu to zase pereme pěkně ve skupince, střídáme a blížíme se ke Kochánovu.

Na to že v nohách máme přes 200km se cítím fantasticky, pomalu ukrajujeme výškové metry a stoupáme ke zlatému hřebu dne a možná i sezony, k 24% stoupání nad statkem. Ještě než tam dojíždíme, tak musím taky potupně slézt, ale ne z nedostatku převodů, ale protože mi nepochopitelně vypadlo sklo z brýlí. Měl jsem dvojnásobnou kliku, protože jsem si ho málem přejel a při zastavování málem rozšlápl. Přestože ještě není po desáté večer, tak vypouštím z úst nehezká a nepublikovatelná slovíčka, kde se to ve mně vzalo? :) Kluci mi trochu poodjeli ale při průjezdu statkem jsem zpět a před námi se zvedá pověstná stěna. Letos chybí kobereček a tak mi nezbývá, než to vyšlápnout, přece si neošlapu své zánovní střevíce, že? Na konci nejprudšího úseku jsem úplně vyřízený a tak ani nevnímám fandícího Dreamera, ještě že se ozval. Kolíkáč a Pedro zůstali kousek za mnou, mají lehčí převody, ale já na 39/25 už jet pomaleji nemohl. Cestou k bufetu se snažím trochu odpočinout, jedu sám, Kolíkáč kousek za mnou, vidět sice není, ale slyšet je :) Na bufetu pro jistotu doplňuji oba bidony a beru si na cestu vynikající perník politý čokoládou a posypaný oříšky.

Hned za bufetem se do něj pouštím, ještě kávička kdyby byla, to by bylo krásně na světě, ale rovná silnice končí a začíná nebezpečný sjezd dolů a tak se probírám ze snění do reality a ta není moc růžová, prší, je mlha a zima, fouká vítr. Tenhle úsek až za Chlistov mi moc nesedl, po 220km se totiž začíná závodit a to i ve sjezdech, já visím na konci skupinky, vždy po sjezdu lepím menší díru a nevěřím tomu, že bych to tak dojel až do cíle. Hlavně ve sjezdu za Velharticemi se náhodou podívám na tachometr, na něm mě vyděsila číslice 78 a já se modlím, abych ten sjezd na mokru na nebrzdícím kole přežil.

Po nájezdu na hlavní v Mochtíně se dostávám po dlouhé době na čelo skupinky, zkouším to trochu rozjet, na odbočce nám pořadatel hlásí 9km do cíle a po chvíli zjišťuji, že máme ve dvou tak 50 metrů náskok. Pedro a Kolíkáč ale zůstali zpět a tak svěšuji nohy a čekám. Poslední kilometry jedu prakticky pořád na čele, párkrát zkouším skupinku roztrhat, kdyby se tak podařilo ujet s Pedrem a Kolíkáčem, to by byla nádhera, ale proti větru jsou všechny nástupy marné. Kousek před Klatovama to zkouší i Kolíkáč,já se za něj zavěšuji, ale za chvlku jsme dostiženi a jediným výsledkem jeho pokusu bylo, že jsem chytil křeč pro změnu do pravé nohy :) Závěrečné stovky metrů hlídám špici, do zatáček těsně před cílem je potřeba najíždět na prvním místě, ale bohužel mě jeden jezdec objíždí vnějškem, já se ještě vyhýbám kanálu a tak na něj už nemám. Těsně před cílem se ohlížím, za mnou Kolíkáč a tak svěšuji nohy a čekám, abychom projeli spolu cílem. Hned za cílem si všichni tři vzájemně děkujeme ještě i s kolegou na Duratecu s páčkama na rámu, ten s námi taky strávil dlouhé kilometry a snažil se pomáhat. Ty poslední kilometry byly neuvěřitelné, že bych byl schopen závodit i po 230km bych teda nečekal :) Pak už se jedeme vysprchovat a převléci a hned zpátky do cíle, kde postupně dojíždějí další a další známí.

Gratuluji všem, co se do toho v tom počasí pustili a dokončili, byl to svátek cyklistiky a také Šlapek. Veliká škoda, že se nepovedlo někomu v oranžovém se dostat na podium, Kuře, Malina a Radek, to byly ty hlavní trumfy, moc jsem jim to přál, šesté místo Kuřete je ale parádní a to jsem se od něj ještě v cíli dozvěděl, že to ujel bez zastavení a jen na dva bidony (to mi prostě hlava nebere), zatímco ostatní na čele měli pomoc z auta. Poděkování patří Kolíkáčovi, Pedrovi a RiCovi za parádní spolupráci, bylo to úžasné, jak nám to vyšlo a je škoda, že to byl letos už poslední maraton. Už teď se těším na další sezonu.