Když jsem se někdy začátkem roku vsadil se Šemíkem, když poběží Pražský pulmaraton, tak já pojedu dlouhýho KŠ, bral jsem to spíš jako legraci. Ale realita byla jiná. V dubnu Šemík parádně zaběhl 21km za dvě hodiny a já začal tušit, že budu muset zajet v září 250km. Vzhledem k tomu, že jsem v životě neujel víc jak 150km za den a že s cyklomaratonama nemám žádný zkušenosti, čekal mě velký úkol jak natrénovat.
Bohužel mě letošní sezona nevyšla , tak jak jsem si představoval /zranění, nemoc, práce/...no prostě měl jsem před Králem najeto 3500km. Začal jsme alespoň shánět informace od těch nejzkušenějších, abych zjistil, jak se dá taková akce přežít...a pořád pokrytecky doufal, že mi do toho něco vleze a já nakonec nepojedu. Když jsem si v pátek večer v Klatovech vyzvedl u prezentace čip, bylo jasné, že už není úniku.
Vlastní závod popisovat nebudu, ale popíšu alespoň pár zážitků co se mě vrylo do paměti.
Jak jsem málem zaspal svého prvního Krále
Vzal jsem si s sebou na Šumavu jiný mobil, než nosím obvykle a nevšiml si, že je na něm špatný čas. Výsledkem bylo, že přijíždíme autem ke startu s koly na střeše a z megafonu se ozývá, "Tak máme 3 minuty do startu!" Uf...můj první a hned letmý start na Králi
Jak jsem jel Zhúří
Ten kopec se mi zdál nekonečný, předjelo mě na něm snad 10 lidí a nikdo mě nebyl schopen řící, kdy bude konec. Jel jsem v tu chvíli sám...a brzy přišla krize...řeším otázku:slezu, neslezu. V tom se vynořily podél silnice červenobílé tyče, zřejmě sloužící v zimě k vytýčení krajnice. A já dostal nápad. Vždycky jsem po pár stovkách metrů k jedné z nich přijel a chytil se za ní a čekal až mě klesnou tepy. Takhle to šlo 2x 3x...až...jsem se zase přiblížil k jedné z nich, že se chytnu...a ouha byla špatně zaražena..a já se i s ní poroučel do lesa....eště, že mě nikdo neviděl
Moje skupina
Tak to je kapitola sama pro sebe. Byl jsem domluven se Šemíkem a Rainym, že pojedem spolu. Trvalo mě sice 10 km, než jsem si je v balíku našel, ale do konce závodu jsme se nerozdělili! Brzy bylo jasné, kdo to z nás potáhne - byl to Šemík. Snad se mnou bude Rainy souhlasit, že to byl právě Šemík, kdo nás dovezl do cíle. Odtáhl 80% rovin a 90% kopců a ještě se staral o dobrou náladu! Rainy i já jsme dělali vše pro to aby jsme ho moc nezdržovali, ale né vždy se nám to dařilo. Pak se k nám přidal ještě jeden moc příjemný pán, kolem 60ti let tuším, že z Kosmonos a s tím jsme odjeli valnou část trasy. Tímto se hluboce skláním před tím co byl Šemík ochoten udělat pro úspěch naší skupiny a děkuji i Rainymu a neznámému chlapíkovi za úžasnou společnost. Díky kluci!
5 důvodů proč jsem to dojel
1)Výborný parťáci
2)Dobře jsem jedl a pil
3)Dobře jsem se oblékl
4)Nepřepálil jsem začátek
5)....moc, moc...jsem chtěl dojet
Podtrženo, sečteno. Byla to vlastně velká drzost pokoušet na poprvé takovouhle dálku, ale můj první maraton v životě dopadl nad očekávání dobře. Fantastická trať! Šumava...to je fakt skvost. Organizace na jedničku. Pořadatelé snad mají patent na příjemné lidi na bufetech a na obětavce vzorně zajišťující bezpečnost na křižovatkách. Nelíbí se mi jen Kochánov...podle mě do závodu nepatří úsek na 200km, který polovina lidí musí tlačit. Proč?
Chci poblahopřát všem šlapkám a vyjádřit obdiv nad jejich výkony. Jsem rád, že jsem mohl v jejich společnosti okusit atmosféru tak báječného závodu. A jsem hrdý na to, že jsem mohl lidem na trati říkat: Jede nás 29 šlapek!!!!!!...byly jsme všude a byly jsme vidět!
P.S. Konečně můžu říkat:..."Jo Král Šumavy?...to znám, tam já jel dlouhou...