Po roce opět stojím v Klatovech a v uších mi zní Manowar. Rok 2007 je moje druhá maratónská sezona a já ji opět zakončuji královsky: Králem Šumavy. Jeho všeobecně známou obtížnost tentokrát násobí ještě počasí. Mokré silnice, občasné mrholení, ráno, v poledne i odpoledne. Není to ideální počasí, ale mohlo být i hůř. Například souvislý déšť, v jakém jsem absolvoval trénink přede dvěma dny.
Obtížná trasa nebyla jediná překážka stojící mezi mnou a cílem. Největší problémy jsem měl ještě před tím, než jsem se vůbec mohl postavil na start.
První byly spojeny s ubytováním. Dva měsíce dopředu jsem si zamluvil ubytování v penzionu Nella a spokojeně odjel na dovolenou. Čtrnáct dní před startem zvoní telefon a majitelka mi sděluje, že místo v penzionu (domku) budeme spát někde v paneláku. Naše místa dala nějaké skupině. Znechuceni takovým přístupem jsme ubytování zrušili a sehnali si pokoj v hotelu Beránek.
Další komplikace byla s kolem. Předposlední víkend před Králem mi na tréninku vlítla přehazka do zadního kola. Nastalo spravování, rovnání, shánění náhradních dílů. Den před odjezdem jedu v dešti alespoň vyzkoušet kolo. Zjišťuji že kazeta se bez jakéhokoliv varování odporoučela do věčných lovišť a v kombinaci s novým řetězem střílí jak o život. V pátek mi mechanik na poslední chvíli ještě dává starý řetěz. Kolo je pojízdné a já mohu odjet do Klatov.
Ve dnech před Králem se řešila taktika. Vzniklo několik skupin, tuším A až F, téměř co Šlapka to skupina :) Oproti loňsku, kdy jsem zvolil taktiku ?Vlk samotář?, jsem se tentokrát rozhodl pro členství ve smečce. Zavěsil jsem se za Kolíkáče a čekal, co z toho bude. Nakonec jsme zůstali Tři mušketýři, přidal se k nám ještě se Mirek a Pedro. Staří známí buď z Mamuta, nebo z Rampušáka. Na Rampušákovi jsem taky jel s Kolíkáčem a s Mirkem, ale nevydržel jsem. Řek jsem si, že Krále musím jet více hlavou, tzn. trochu se šetřit a moc nedivočit.
Všechny nástrahy jsem tedy zdárně překonal a stojím v první linii druhé vlny. Je 6,30 a je odstartováno. Manowar s Korunou a prstenem vystřídali AC/DC a jejich Dálnice do pekla. Vhodnější skladbu pořadatelé najít nemohli. Zatažená obloha a mokrá silnice věští jen trápení.
250km trasa startuje sama, bez střední a krátké. Je to znát. Oproti loňsku se jede klidněji a mírněji. Svůj podíl na tom má jistě i voda na silnici.
Jako u většiny závodů si toho moc nepamatuji. Držel jsem se naší skupiny a střídal když bylo potřeba. Ale s rozumem. Odvedl jsem si své a šup dozadu. Kopce jsme kupodivu jezdili společně. Žádné trhání a dojíždění. Vždy pohromadě, velmi příjemné.
První bufet projíždíme a jen se snažíme za jízdy něco pobrat od pořadatelů. Bohužel jsem udělal jednu věc, za kterou se stydím. V zamlžených slunečních brýlích (čiré nemám) jsem moc neviděl a chňapl jsem u prvního pořadatele po tom, co mi nabízel. Nevím co to bylo, ale banán to nebyl. Hodil jsem to na zem a řval že chci banán. Ten jsem dostal od slečny na konci bufetu. Mrzí mě, že zahodil to jídlo a asi jsem naštval ochotného pořadatele, který mi ho podával. Alespoň touto cestou se mu omlouvám a prosím ho za prominutí.
První velký kopec je Špičák. Jede se mi dobře a nepamatuji si žádný problém. V naší skupince jsem na konci, ale stále v kontaktu. Na stejném místě jako loni stojí Dreamer a fotí nás. Bohužel, já jsem se mu na fotku už nevlezl :(
Sjezd do Rudy je adrenalinová záležitost. Oproti loňsku sice nový asfalt, ale zato dostatečně mokrý. Na téměř nových ?prorejsech? (najeto cca 350km) si na mokru nejsem moc jistý. Stoupáme na Gerlovu Huť, sjíždíme na pověstné Prášilské kostky. Letos se mi jedou o něco lépe než loni. Možná už to tak neřeším a prostě šlapu. Na naše šlapkovské jádro se nabaluje docela slušný balík, s kterým dojíždíme až na Srní. Rychle doplníme bidony, něco rohlíku, vysypat písek a pokračujeme. Na sjezd k Čenkově pile jsem se těšil, ale mokro z něj dělá požírače brzdových špalků. Ještě na Srní jsem musel dotáhnout brzdy, špalky se tak ojely, že jsem páku musel mačkat nadoraz.
A je tu další, asi nejdelší kopec. Přes Svojše na Zhůří. Dole na křižovatce zapínáme stopky a zkoušíme za kolik to dáme. Minulý rok to někdo jel za 25 min. No, to nám asi nehrozí. Opět jedeme pohromadě, plynulé tempo, žádné úniky. Je to paráda, takhle jet maraton ještě na 110. km. Zatím se celkem bez problému držím skupiny. Na Zhůří vyjíždíme za cca 35 min., ale údaj není přesný, protože jsem stopky vypnul dřív, než jsme dosáhli vrcholové prémie. Ale je jasné, že 25 min. jsme nepokořili :) Ještě se zhoupnem přes Horsku Kvildu na Kvildu a je zde jeden z nejnádhernějších úseků na kterém jsem si úžíval cyklistiku. Kolíkáč to označil cyklistickým orgasmem. Sjezd k Borové Ladě. Jedeme po krásném asfaltu, zhruba 15ti členný balík. Rychlost se pohybuje mezi 40 a 50 km/h. Vzhledem k velikosti balíku stačí být na špici chvíli. Kolíkáč řve blahem a já chrochtám radostí. I kdyby mi teď hned došlo, za takovéto chvíle stojí potit krev!
Bufet ve Zdíkově mi přišel velmi vhod. Nohy si trochu odpočaly a hned se točily lehčeji. Bylo to potřeba, čekal nás Javorník a za ním korunní princ Šimanov. Javorník jsem zvládl ještě s naší skupinou, ale už se začalo ukazovat, že jsem jejím nejslabším článkem. Jsem na jejím chvostu. Nicméně, ještě stále držím. Co říci k Šimanovu? Řádné stojky, ale závěrečný kopec se mi zdál nějak delší než loni. Čekal jsem konec o něco dřív, nicméně jsem jej vyjel ještě jako cyklista a ne zajíc. Na vrcholku potřebuji chvíli na oddechnutí a rozjetí.
Padl návrh na projetí bufetu v Dlouhé Vsi. Nejdřív souhlasím, ale po chvíli se dožaduji zastávky. Cítím, že mám dost a doufám, že malý odpočinek pro mé nohy mě vrátí zpět do hry, stejně jako bufet ve Zdíkově. Bohužel, doufal jsem marně a ve stoupání na Hartmanice si to musím přiznat a pomalu/rychle svěšuji nohy. Klukům už taky došlo, že mi došlo a už nečekají. Odvedli kus práce. Myslím, že už někde od Zdíkova jsem začal odpadávat a vím, že na mě i čekali a dotahovali mě zpátky do skupiny. Nevím už přesně kdo a kde, jen si pamatuji, že jsem za to byl rád. Dotáhli mě až na 190. kilometr, díky Vám. Slibuji, že už se vícekrát nebudu v kopcích vykecávat.
Přede mnou teď byl těžký úkol: zdolat Kochánov. Nevětší problém bylo rozhodnout, jestli mám slézt hned dole, nebo až v závěrečném stoupání. Během stoupání na Hartmanice jsem se rozhodl, že slezu hned dole, přeci mě už bolí nohy, ne? Naštěstí, cestou dolu jsem si oddechl a rozhodl se, že ke statku dojedu a slezu až tam. Nejsem přece žádná máčka. V Rovné jsem si srovnal myšlenky a došel jsem k závěru, že jsem naprosto vygumovanej. Proč stahovat kalhoty, když k brodu daleko? Minulý rok mě Kochánov děsil na konci, letos ještě dřív, než jsem k němu dojel. Takže, ne že sesednu až u statku, JÁ HO DÁM!!! Ještě mě nemáš Kochánove, ještě ne. Možná cedím krev a chcípám, ale ještě šlapu. A Ty víš, co to zanemná, že jo?
Cedule mě nekompromisně posílá doleva. Už je to tady. První stojka a první pěší turisti. Ne, já s vámi nejdu. Už dávno mám nejlehčí převod. Jedu v sedle. Nejde to, tak ze sedla. Nohy hrozně bolí. Vylámu to k břízám a pokračuji dál. Když najednou co to? Není to pocestný? Není, Malina s opraveným defektem mě dojel v okamžiku kdy jsem to nejvíc potřeboval. Domlouváme další spolupráci. Ale až z Keplí. Tam musí každý sám. Kochánov je nemilosrdný a nikomu nic neodpustí.
Je tu statek a krátká stojka. Mám pocit, že mi nohy musí každou chvíli upadnout. Na dvoře statku objedu 2-3 kolečka, aby se trochu lehce protočily a vydám se do dalšího boje. Tak co Kochánove, to je všechno? Víc toho nemáš? Já vím, že máš, však už to vidím. Pekelná tlama. Vydávám se vstříc. Ne beze strachu, ale s odhodláním, že to musím dát. A je to tady. Les. Střídám jízdu ze sedla a v sedle, kdy kličkuji jak zajíc. Nohy hrozně bolí, ale neslezu! S překvapení zjišťují, že mám stále dost síly, abych Ho vylámal. Ne Kochánove, ne, ještě mě nemáš. Naháněl jsi mi dost strachu, ale marně. Ty nevydržíš, já ano. Už ti docházejí síly, už cítíš svůj konec! A já ho už vidím. Jsem nahoře. Ani letos Ti to nevyšlo, co?
Oproti loňsku i zbývající úsek k bufetu se mi jede těžce, ale zažívám euforii. Dal jsem Kochánov, který mě děsil před Hartmanicema. Navíc mi pomáhalo vědomí, že z Keplí nepojedu sám. S Malinou to bude pohoda.
Na bufetu dám salám, rohlík, rozinky (jen málo, abych to pak nemusel stírat z představce) a hlavně PIVO. Zjišťuji, že na maratonech je to to nejlepší co muže být. Po mnohahodinovém ládování gelama, tyčkama a ioňťákama je to úplný balzám na žaludek.
Sjezd z Keplí si s Malinou užíváme. Šedesát, sedmdesát, stopka nestopka, prostě paráda. V rovinatějších pasážích máme i čas pokecat. Malinu mrzí defekt, který ho vyřadil z boje o přední místa. Škoda, ale cyklistika je tvrdá a ne všechny rány jsou fyzického rázu.
Jedeme svižně, na odbočce v Mochtíně se dovídáme vzdálenost do cíle: 9 km. Teď už to dopadne. Myslel jsem, že z Keplí pojedu jako totální mrtvola, ale docela jsem se oklepal, takže po té, co Malina přizpůsobil svoje tempo mým schopnostem, mohl jsem normálně jet.
Devět kilometrů ufrnklo jedna dvě a jsou tu Klatovy. Valíme si to ulicí k cíli. Koutkem oka ještě stihnu zaregistrovat manželku s kamerou a mávnout na ni. Před odbočkou k cíli Malina svěšuje nohy a posílá mě dopředu. Tak to ne, sám nejedu. Když spolu tak spolu. Spurt po 250km je nádherná věc. Co víc si člověk může přát. Malino díky.
Kolikáči, Mirku, Pedro díky.