Můj první maraton, muj první Král Šumavy
Mezi ostřílenými cyklisty se říká, že Král Šumavy je vrcholem celé sezóny. Protože byl můj první, nazývám ho vrcholem mé dosavadní cyklistické kariéry. I když jsem jel jen krátkýho... :)
Po nepříliš včasném příjezdu do Klatov stíháme se Sousedem a Šemíkem poloprázdnou Besedu a v ní Šlapky na odchodu. Takže tak akorát čas si vzájemně popřát šťastnou cestu, najíst se a do hajan.
Sobota, 5:00 a budík řve, jako kráva... ÁÁÁ, to je pohoda, že nemusim vstávat :) Šemík se Sousedem se sbíraj, odhadujou počásko a za chvíli mizí na start dlouhé. V pohodě dospávám :) , ale spíš jen tak polehávám, protože nervozitka z toho, co přijde, se už dostavila...
Chvilku před půl devátou jsem už pevně vklíněn do zástupu čekajícího na startovní výstřel. Nervozitka kulminuje a přidává se takový to šimrání v žaludku... Pak už vnímám jen ránu, pípnutí a jede se. Přiznávám, že jsem ze začátku co chvíli sledoval pomalu přibývající kilometry na budíku a naprosto jsem nechápal, jaká že to vzdálenost je ještě přede mnou...
Jak se balík trhal, octnul jsem se poblíž Mirsa, Konrada a George a tak to vydrželo převážnou část trasy. Kluci jeli výborně a jejich tempo mi naprosto vyhovovalo. První velkej sjezd ze Srní jsem si fakt užíval. Nechal jsem se strhnout Konrádem, kterej nechal brzdy brzdama a pálil to dolů, jak drak. Chvílema se mi podařilo potlačit nadšení z toho fofru a sem tam ty brzdy mačkal :) Přece jen byla vzpomínka na můj pád z konce prázdnin příliš čerstvá, a novou helmu taky ještě nemám...
Šimanov. Při nájezdu do prvniho většího stoupání jsem shodil na nejlehčí převod (39-25), ale aj! drhla mi přehazka o dráty. Proklatý prášilský kostky!! Co naplat, hop na dvacet trojku a ze sedla! Lidi v závěrečný stojce fantasticky hecovali, takže nezbylo nic jinýho, než to vyjet. Jsem nahoře! Nádhera! Sjíždíme se s klukama a frčíme do Sušice. Za Hartmanicema se trhám se slovy "stejně Kochánov pudu pěšky" a jedu trochu napřed. A taky že jo! Na statek jsem to na tu třiadvacítku eště vyrval, ale pod lesem musim z kola. Ani na tu dy dy dy pětadvacítku to nejde... Kufry kloužou, jak na namydlenejch schodech a tak lezu podél cesty hlínou a travou... Boty promočený, prsty na nohou vůbec necejtim...
Za posledním bufetem už jedu sám - zmrzlej, bolavej a v křečích... Snažim se na to nemyslet a stejně jako na začátku sleduju budík a najetý kilometry. 131, 132, 133... ježíšmarjá, já to snad nedojedu... sám, proti větru, nohy se točí a voda padá, padá, padá...
Kousek před cílem vysmátej Konrád - "já už se vyjíždím" a pak slova znějící, jak rajská hudba: "pojeď, dotáhnu tě". A fakt mě dotáh. Po šesti hodinách a osmačtyřiceti minutách slyším znovu pípnutí. Díky chlape :)
Tak. A mám to za sebou... Velmi cenná zkušenost, velkej cyklistickej svátek a navíc mezi Šlapkama. Co víc si přát? Snad jen, aby to příště bylo za mnou o něco rychlejc :)