Byla to bomba, Kolíkáč v neskutečné formě, nohy z nebes od prvních km. Na 15 km si pár lidí ulevuje, po chvilce velí Kolíkáč také na zastavení s tím, že si to dojedeme - první známka, že to v nohách a hlavně v hlavě je. Neznabohy jedu za tančícím Kolíkáčem - užívá si to. Sněžník se trápím - nohy v háji, v levém stehně mě pobolívá (asi následek pátečního tenisu), pořád na to myslím. Kolíkáč má o mě starost, díky brácho, myslel jsem, že nahoru nevyjedu. 2 km pod vrcholem nám ujíždí čelo s Jirusem. Potom nesmyslná stíhačka v 5-ti ještě s Dreamrem a Indiánem. Čelo jsme napůl popravený dojeli, ale když se začalo stoupat na Nakléřov... samozřejmě jsme hned odpadli. Kolíkáč se ptá, co to mělo za cenu :-))) Moc nejedeme, mně to vyhovuje, ostatním asi taky, na závěrečnou stojku je i 28-čka málo, ale s pomocí vyšvihaného bratra jsem přežil. Krupka je krutá, stojka nekonečná, dávám si jako bulhar. Konečně pár procent ubylo a až nahoru hákuju neúnavného starostlivého Kolíkáče, mám toho plný brejle a mám chuť začít výletovat. Bufet na Cínovci je vzpruha, a po chvilce Kolíkáč na mě: „Máš ho tady“, dojel nás Pepa Ibehej, můj soupeř o vítězství v kategorii. Užívám si nádherný sjezd z Cínovce v háku za Kolíkáčem, který na mě počkal, díky. Hrob jedeme asi ve dvanácti lidech, jede se mi dobře, asi se začínám rozjíždět a na stehno přestávám myslet. Poslední 4km jedu na druhém místě, takže poprvé nevidím na Kolíkáče. Na Fláje se moc nejede, tahá 5 lidí, zbytek se veze. Na konci stoupání za bufetem zezadu přilítne Vojtěch Mareš (zaspal hned na Neznabohy) a ptá se, proč nejedeme, hned nám ujíždí. Do háku mu skáče starý maratonec Kamil Ackermann, potom já a začíná se jet. Všichni točíme a valíme a já se cítím lépe a lépe. Na začátku na Dlouhou Louku hned odskočíme v 5-ti, na špici jde Kamil s Vojtou, pak Pepa, Kolíkáč a já. Začíná neskutečný boj o první místo, po 1km jdu před Pepu, Kolíkáč mi famózně hlídá záda, neskutečný boj - cítím se skvěle, nohy z nebes jsou tu. O Kolíkáčovi nepochybuji, ten to má v nohách od začátku. Pepa se drží. Kopec se utahuje, Pepa stále visí, Kolíkáč tancuje ódu na cyklistiku, nádhera. Ve vesnici začíná Pepa odpadat, procenta neúprosně přibývají, jdu na špic a tahám, chci Pepu definitivně zlomit. Konečně jsme nahoře a Pepa daleko za námi. Valíme na bufet, všichni jsme na tom stejně a chceme závodit. Nádherných 80 km do cíle v luxusní společnosti. Kolíkáče nepoznávám, takové dlouhé tvrdé špice jsem u něj ještě neviděl. Je silný jako bizon, bije se za mě, náramně si to užívá a stará se o mě, i když mi už to také jede. Kamil s Vojtou také jedou úžasný závod. Krásná práce, óda na radost, óda na silniční cyklistiku, dlouho si užíváme focení tří fotoreportérů z kufru auta před námi. Lukov zdoláme v pohodě, Milešovku ještě lépe- Kolíkáč řve blahem. Na závěr časovka družstev. Po domluvě nás Kamil s Vojtou nechají před sebou, nespurtujeme a v pokrevním objetí řvu na cílové pásce. Kolíkáči díky, díky, díky, byl jsi neporazitelný. Podržel jsi mě, když jsem byl v krizi, a i potom, když jsem se vznášel na euforické vlně. Byla to bomba.
Veliké díky pořadatelům za vše. Ještě jedna poznámka, když jsme na Sněžníku utvořili druhou grupu, dostali jsme zaváděcí auto, na které jsem koukal celých 200 km do cíle …….