Velká poklona Jirusovi.......Na 20-tém km hromadný pád v obrovské kaluži a nánosu bahna - nespadl jsem, ale musel jsem zastavit. Potom šílená stíhačka balíku se zabudovaným Jirusem, kam jsme se po několika km s Kolíkáčem a pár dalšími šťastlivci docvakli. Na Tesáku odjelo čelo, ještě jsem tam byl s Jirusem, ale bohužel bez Kolíkáče. Ve sjezdu mi odjeli, ale po dalším šrotu jsem si Jiruse dojel na Trojáku... Do Lukova neskutečná dřina, postupně jsme se jednotlivci a skupinky sjížděli, nebezpečně kličkovali mezi doprovodnými a protijedoucími auty a v Lukově jsme dojeli čelo. Trochu se to zklidnilo, ale mně bylo jasný, že na Hadovně končím - nohy v háji a hlava skoro taky. Po 500 m začínám děrovat, pouštím asi deset doprovodných aut, 100 m přede mnou Jirus, Indián a další. Kilometr jedeme stejnou rychlostí, ale pak mi začínají mizet. Legendární sjezd, o kterém jsem toho tolik slyšel, jedu hodně připosraně... Grapy si užívám na samotku, nikoho nevidím před sebou ani za sebou a jsem rád, že s mýma vyprášenýma nohama tady nemusím závodit. Spousta turistů a fandů, skvělá atmosféra, nádherný kopec, nic těžšího jsem nejel. Zdravím našeho Žížu, který fotí a fandí. Za Bystřicí končí moje samotka – dojíždí mě asi 13 borců i s mým bratrem. Konečně, konečně spolu, mám ohromnou radost a je mi jasný, že už to dojedeme spolu!!! V protivětru se dostáváme společnými silami na rozdělení tratí, dle startovních čísel víme, že budeme pokračovat ve třech, s Polákem. Je to samej kopeček, furt nahoru dolů, žádná rovina. Za chvíli nám Polák odjíždí. S Kolíkáčem přestáváme závodit a začínáme výletovat. Nohy mě už dávno neposlouchají, hlava nechce o závodu ani slyšet. Kolíkáčovi se nedaří mě rozmluvit - ani neví, jak jsem šťastnej, že je tu se mnou a kecá nám do toho marastu, kam jsme se dostali (dostal já). Druhý Tesák, konečně dlouhý kopec po těch nespočetných kopečkách. Cesta nahoru utekla rychle, Kolíkáč na mě musí občas počkat, zdravíme fotícího Žížu,. Po sjezdu se vyhoupneme na bufet Troják...poprvé na maratonu taková žranice na bufetu - chleba se škvarkama, banán, kola, pivo, ochotná obsluha mi doplněné bidony dala až do košíků. Kolíkáč komentuje, že nepamatuje, kdy takhle plenil bufet…ohromná vzpruha, následně sjezd a potom letíme po větru padesátkou pod Lázy. Kopec zabiják, v největších procentech protivítr, ještěže se můžu schovat za neúnavného a hláškujícího Kolíkáče. Před horizontem nás dolítli tři mladý střelci, Kolíkáč glosuje: „A máme o zábavu postaráno“. Po nebezpečném prudkém sjezdu přichází znovu zvlněná silnice nahoru dolů, s bráchou se jim na špici nepleteme. Před bufetem nás nechají s Kolíkem trochu potahat, na pár sekund stavíme a dva nám prchají, ale stále je máme na dohled vlastně až do cíle. Brácha chce závodit, ale mně se nechce. Rozmlácený Hubertus se pěkně zajídá, pořád koukám na tachometr kolik zbývá do cíle, km přibývají strašně pomalu. Kolíkáč na mě už poněkolikáté dnes musí čekat. Konečně se mu podaří mě přemluvit na časovku trojic, abychom sjeli dvojici, kterou stále vidíme. Při časovce na luxusním asfaltu trochu ožiju - docela jsme je stáhli, ale v táhlém stoupání ztrácíme Libora Domanského. Na horizontu dojíždíme Poláka, který nám po rozdělení tras odjel. Pár vln, poctivě točíme a jsme v Přerově. Poláka necháváme jet a v bratrském objetí projíždíme cílem.
Kolíkáči dík, byl si obrovská opora…několikrát jsem si to prásknul, nohy z nebes zůstaly pohřbené v loňské sezoně, bolely a netahaly, hlava stávkovala…nádherné kopce a neskutečně těžký maraton…obdiv všem