Dokud to mám v hlavě, taky přidám pár řádků. Na začátku sezóny jsem trénoval hlavně tempo, kopce poskrovnu, snažil se něco shodit a doufal jsem, že kopce mi snad půjdou. No, uvidí se.
Minulý rok jsem toho na závodech z vícero důvodů moc nenajezdil a a skončil v podstatě Rampušákem. Z Mamuta jsem měl opět trochu obavy vzhledem k tomu, že takto promotanou trasu tvrdošíjně odmítám pochopit, a nebýt neustálého hledání žlutých šipek na asfaltu, skončil bych jako již párkrát málem ve Valmezu :-) Však jsem o tom hovořil v žertu s pořadateli, že slovo TOUR znamená OKOLO a nikoli takovýto „roztomilý zamuchlanec“ silnic a silniček :-)
Startujeme odpředu těsně za Kolíkovou skupinou, po startu se jede rozumně, sice pořád okolo 40 km/hod, ale vzhledem k odděleným startům nejkratšího závodu už to není taková bitka, jako vždy bývala. Lesem projíždím pochopitelně vpravo v kalužinách, ale dá se. Na kostky si najíždím opět blbě vpravo a díry mi 2x málem vyrážejí řidítka z rukou. Čelo závodu se dá držet až k onomu osudnému pádu do bahna na cca 20-tém km, padá to ode mě na všech stranách, já zázrakem situaci ustojím.
Následně se nás tvoří skupina snad 30-40 lidí, většinou z B trasy. Teď po závodu se mi zdá již trochu úsměvné, když si vzpomenu, jak se kolem nás občas prohnali zabahnění a rozzuření jezdci, kteří se snažili opět dohnat čelo. Pěkná cyklokrosová vložka :-) Náš „balík“ se trhá až na nájezdu na Tesák, kde poprvé zjišťuju, že mám v kopci problém. A to netuším, že bude ještě hůř.
Bufet na Trojáku projíždíme a vytváří se nás skupina cca 8 lidí, kde poznávám Pepu Kronycha, Libora Honse, Jirku Janouška, Kamila Juříka. Hadovna zatím v pohodě, z kopce se jede docela svižně, roviny stačím. Vzpomínám, když jsem jel prvního Mamuta v roce 2009, tak jsem měl přesně opačný problém, skupině jsem na rovině nestačil, ale v kopci se mi jelo skvěle, ale to už je jiná písnička :-) Dost se bojím Grapů, které jsem už pár let nejel, a tak na ně najíždím dostatečně vystresovaný a jedou se mi překvapivě dobře, převod 25x39 je už menší ptákovina, než když jsem to vždycky lámal na 23 zubů. Žíža fotí a dodává sílu.
Z kopce se dáváme zase dohromady a v šesti lidech se zhruba po třech hodinách blížíme k bufetu v Prusinovicích. Jsem jako obvykle již zhruba 1 hod na suchu a je mi jasné, že dál mám na výběr buď křeče nebo jízdu na samotku, neboť mé spolubojovníky nějaký bufet vůbec nezajímá. Zastavuju tedy, stojím tak 30-40 s, ale hoši jsou v prachu. Snažím se je v následujích brdcích docvaknout, ale ve větru marný boj. Na samotku dojíždím na rozdělení tras, vím že v naší skupině z áčkařů ostal jenom Jirka Jiroušek, tak si říkám, že by na mě mohl snad počkat :-)
Brdky mě docela vyčerpávají, nohy začínají být pěkně „vyprásklé“, tak se začínám aspoň kochat opravdu nádhernou krajinou v jarních zelených, žlutavých, hnědavých odstínech. Prostě paráda. No logicky mě po pár kilometrech dojede skupina asi šesti lidí, ve které ke své radosti nacházím i Honzu Bílka. Pozn.: asi 30 m před touto spolupracující skupinou jel snaživec, který se do ní odmítal zařadit, chtěl jsem s ním prohodit pár slov, ale k ničemu se neměl a pomalu si tak odjížděl. No když ho to baví :-)
Naše skupina docela jede, tak se společně dostáváme pod druhý Tesák a tady přichází mé procitnutí. Kopce mi fakt nejedou, ztrácím na vrcholu tak 100-200 m, naštěstí se ve sjezdu sjíždíme. Horší je že se mi chce již nějakou tu hodinku pekelně čůrat, hoši se k zastavení nemají a já opět volím mezi tím nechat si je ujet a nebo to zkusit vyřešit za jízdy. Po Kolíkáčově školení, že správný závodník si s tímto poradí i za jízdy, hledám vhodný terén, kdy není potřeba moc šlapat a zařazuju se nakonec skupiny. Začínají první houpačky před Lazy a říkám si buď nebo nikdy, podaří se Ztrácím na skupinu cca 200 m, ale s úlevou pokračuju a po chvíli se sjíždíme.
Vzpomínám si, že na Tesáku opět fotil Žíža a dodal mi vzpruhu: „Teď už jen Lázy“. Tak si říkám, fajn, Lázy nějak uvisím a je to v kapse. Jo houby, krize nastupuje v plné parádě. Hoši se mi nekompromisně vzdalují a já opět tuhnu ve vidině dojezdu na samotku. Křeče sice žádné, ale nohy fakt totálně nejely, nevím, co jsem udělal blbě :-) A tak opět přecházím do kochacího módu, občas čekám, že mě někdo dojede, vzpomínám na své dez-orientační Mamuty v minulých letech, i na ty kteří tady se mnou mohli být a už nemůžou. Zdravím Tě Pavle. Nekonečné kilometry, těším se na bufet.
Bufet na 180 km dojíždím dost vyprásknutý, v klidu bufetuju, za mnou furt nikdo. Očekávám dojezd po rovinkách do Přerova, ale docela mě ještě překvapí kopec Pod Hubertem a na posledním „kopci“ na Hlinsko zastavuju, abych půjčil jednomu defektáři pumpičku. Záhy mě dojíždí trojička s Michalem Skopečkem, Pepou Kronychem a Ondrou Kavanem. Tak bude veseleji. Pokračujeme ve čtyřech, pěkně střídáme a konečně si to užíváme. Tepovka se mi vrací z mrtvolného stavu do normálu a cílem projíždíme svorně ve čtyřech.
Michal Skopeček skvěle tahal, tak se ho snažím popostrčit na pásku do cíle, jedu asi metr za ním, ale asi jsem do čipové zóny stčil hlavu dřív, tak jsem Michala omylem porazil o dvě desetiny vteřiny, čímž se Ti Michale hluboce omlouvám :-)
Díky všem a těším se na příště.
:-) :-)