Loni jsem s ohledem na téměř nulové najeté zimní km Mamuta vynechala. Letos na rozdíl od loňska se zimní příprava malinko zlepšila :-) a tak o Mamutovi přemýšlím. Km je najeto docela dost a díky Vitas Tour i par téměř 200-stovek. Kopce jsem měla příležitost okusit na soustředění, což nebyla zcela dle mých představ, ale tak snad těch 212 km nějak umotám. Postupně jsme se domluvili s Bobkem, že by byl tak hodný a jel na mě. Závod tím pro mě získává nový rozměr. Škoda jen, že mi nejedou nohy v těch kopcích. Malý test formy nastal již na PRSu, ale že by to bylo k oslavám to zase ne. 14 dní před Mamutem se mi začíná jezdit docela dobře. Poprvé ve své cyklistické „historii“ se odlepuji z posledního místa v časovce a dostávám „pouze“ 2 min zářez od Pavly Havlíkové v Hodkovicích. Dalším světlým okamžikem je letecký den v Sezimicích, kde jsem si ve svém balíku zazávodila a užila si cyklistiky. Změna oproti loňsku malinko je, tak teď jen ubrzdit neuvěřitelně rychlého domestika. Máme vyzkoušené trasy okolo 100 km, že zvládnu držet tempo docela slušné, ale 100 km není 210 a Řepín není Grapy. Mám z toho trochu strach. Vím, že jsem Janek, který se na začátku požene dopředu a pak pojedu starou Belu.
Před Mamutem jsem obětovala výkon na Jarním králi vrchařů (ještě jednou se D!ablovi za to omlouvám) a používám tento závod jako rozjetí před MT. Nastává den MT. Taktika je daná. Na začátku se jede podle mě a teprve až se vykrystalizuje skupina půjde Bobek do čela (to abych ho neztratila hned na 1. km :-) ). Vyrážíme dle této domluvy. Ze začátku se držím docela dobře. Kaprovi vidím na záda, ale to měl být asi varovný signál. Tady nemám co dělat. Přicházejí první brdky a že jich tam kolem Přerova je. Snad v každé vesnici se najde aspoň jeden brdek 10% ;-). Začíná mě dojíždění balíku už dost bolet a říkám si, zda to není zbytečné. Před blátivým příkopem velím k vystoupení z balíku. Aspoň jsme si bahýnkem projeli v klidu a pěkně pomalounku. Ale i nadále se jede na moje možnosti dost zhurta už od 30 km začínám odpočítávat, kdy přijde cíl a to je moc brzo. Před 1. Tesákem nás dojíždí Duo Eleven Rubena Testing Girls a jedou pěkně v klidu. Tesák jako prd a já jsem v … háji. Hmm tak nic. Třeba přijde krize na ně a já se ještě rozjedu. Po prvním bufetu stahujeme náskok a dojíždíme druhou v pořadí. Přicházejí Grapy a tam nám zase malinko Daniela ujíždí. Pokud můj obavami zatemnělý mozek si dokáže vybavovat zážitky, tak to nebylo zas tak divoké. Na rovinatých úsecích před rozdělením tras vidíme před sebou skupinku s womenleadrem včetně doprovázejícího Icemana . O pár metrů dál Daniela a potom o kousek dál my. Myslím, že by nebylo nic ztraceno, kdyby mi nebyly tamtamy na poplach, že už začínám mít totálně vymleto.. Neuvěřitelně se trápím, nikde neodpočívám, stále jedu druhý flek s bočákem, což je na nic. Zašít se mám strach, abych vůbec ještě Bobka někdy viděla. Proto „žádám“ (trochu ošklivě – ještě jednou omluva a stydím se za to, ale byla jsem tou dobou naprosto zoufalá) abychom se zašili oba. Na chvíli to Bobek vydržel, než ho naštval klesající průměr :-) ale to mi stačilo k malému naskočení baterek Na druhém bufetu staví jen Bobek, který občerstvuje snad celou naší skupinu. :-) Rozdělení tras a my jedeme vstříc dalším kopcům. Grapy mám za sebou určitě lépe než před 2 lety tak ještě přežít Lázy. Asi se vším zaobírám do hloubky, když v tom rána do řídítek a pád vůbec nevím jak se to přihodilo jen si říkám, že bych se už na tom asfaltu mohla zastavit. Mrzí mě, že kvůli mně sletěl i Yetti, který se celou dobu statečně drží s námi. Postavím se na nohy a se vším jde hýbat. Odřeniny, raději nestuduji. Bobek narovnal skřivená řídítka, prohlédl kolo a odjíždíme dál. Je jasné, že už nikoho stíhat nebudu. Trochu nemůžu vydýchat ukrývané emoce. Představa, jak se nechá vydržet 4 h jet s témito šrámy na kole je strašná. Tak strašná, že přemýšlím, že si sednu do příkopa a pokusím vše vydýchat. Zatlačuji slzy, aby to nikdo neviděl. Yetti nemluví, to znamená, že je také pěkně pomlácený. Pokouším se na nic nemyslet, vypadat jakž takž v pohodě a jet jak jen to nejlépe jde, abychom byli co nejdříve v cili. Oproti plánu na 2.Tesáku na bufetu stavíme. Musím mít čas si srovnat hlavu. Pomohl mi v tom Žíža, který tam náhodou byl a já se mu mohla aspoň trochu svěřit a tím ulehčit hlavě. Žížo díky :-). Potom už vnímám jen co možná nejpoctivěji strojové tempo do cíle. Kopce jedu blbě a po rovinách se snažím jet o kousek lépe. Cílový čas je o hodinu lepší než před 2 lety. Bobku DÍKY. Příště se pokusím polepšit a lépe řídit Tvoji neuvěřitelnou sílu.
PS: Vypadá to, že letos bude mít 53x11 v dámském podání zase náboj. ERTG (Eleven Rubena Testing Girls) jsou již přihlášené na Rampouchovi. Asi mi nezbyde než místo Řepína trénovat Kaninu a Romanov :-)
Kamarádi, všichni, kteří jste se mnou jeli i ti co nejeli a jen fandili. Moc vám všem děkuji a pokusím se příště se vším poprat lépe.