V poslednich letech se snazim sezonu peclive planovat a soustredit se na jeden – dva zavody. Není zadne tajemstvi, ze povahou nejsem zadny zavodnik. Ne, ze bych netouzil dosahnout nějakého dobreho vysledku. Ale vim, ze pokud nějakého dobreho vysledku dosahnu – vůbec mi to nedava kridla. Ba naopak, natolik mne to uspokojuje, ze nejak ztrácím motivaci na zbytek sezony. Taky proto se snazim za ten hlavni závod zvolit nejaky pozdejsi. Kral na to byl idealni. Jenze letos Kral vzal za sve. Spolehout se vyhradne na Krusnoton muze byt osidny (zradi počasí, prijde technicky problem, viroza, rodinne duvody) a pak vrchol sezony vůbec nemusi prijit. Prave proto chci Beskyda jet na vysledek.
Letosni vysledky jsou zatím velmi slabe, a tak nemam tu zadnou autoritu, abych poskládal a reziroval skupinu A. Naopak, skupina kolem Ivci chrly energii, elanem, sebevědomím a sbira jeden uspech za druhym. Proto se budu snazit se přizpůsobit prave teto skupine a snad se to nejak povede. Celkem si verim, ze pokud se s nimi udržím prvnich dve hodiny – dal uz by nemel byt problem.
Po ranu, abych nic nepodcenil, davam si na rozjeti kopecek k Raztoce a na namesti prijizdim cca 20 minut před startem. V tu ranu je mi jasne, ze jsem ten zavod prohral. Supina kolem Ivci stoji blizko cela, startovni pole je preplnene a nemam sanci se k nim procpat. Ještě jednou si to prohlizim, ale ne, opravdu to nejde. Lidi je spousta, tlaci se jeden na druheho, zadnou skvirku tu nevidim. Tak jdeme s RiCem na chvost.
Po startu hlava – nehlava dupu do pedaly co se da a snazim se ty oranzove dresy docvaknout. Jenze byla to marna a zbytečná snaha. Když uz mam pantátův dres na dohled, jsem tak přepáleny, ze musim vyrazne zvolnit. Ale RiC je tady a tak ve dvou nam to pujde lip. Lidi je dost, formuje se docela pocetna skupina, strida se a jede se hodne svižně. RiC je blahem bez sebe: konecne jede ve velke skupine, ne nějakých 2 – 3 lidi. Na kazde rovince se nabaluji další koralky, v kazdem stoupani se to naopak rozpadne. Proste standardni prubeh. Po dvou hodinach mame prumer 30,5. Ani nevim, jak to mam hodnotit: jako zaklad pro dobry vysledek, nebo jako pitomost a az budeme k kopcich, tak nezbydou sily. Byt tu Laco, ten by urcite vystoupil z baliku a jel sve. Byt po mem, taky bych zavelel ku zvolneni. Jenze rezirovat – na to nemam, tak se musim přizpůsobit. Nakonec se to nejak rozdychalo, spice boli, ale v haku to celkem jde. Ovšem, pokud rovnou ze spici neprichazi Stramberk. Jenze pod Stramberk prijizdim na spici zrovna ja. Samozrejme se vůbec nechytam, a balik mne prcha. A tak jsem tenhle závod prohral podruhe. Stramberk jsme vyzdy v minulych letech jeli s velkym prehledem, hecovali jsme navzajem a vtipkovali. Letos jen trpim. Není to dobre znameni. Vim, ze hned za Stramberkem bude bufet a je tu mala nadej, ze balik se tam zastavi. Marna nadej. Na bufetu beru za jizdy banan a jedu dal. Snazim se nastavit rozumne tempo a snad to nejak objedu. Po par kilometrech mne dojizdi další skupinka, zarazuji se na chvost, chvili odpocivam, a pak se zapojuji do spoluprace. Uz je to veselejsi. Je tu i par borcu s černými cisly, takze nemusim mozna ani jet sam.
Na zacatku stopani na Raztoku se skupina rozpadne. Ale vidim před sebou oranzovy dres RiCe, který na mne evidentne ceka. Tak to uz je jiny kafe, pak to ještě nemusi byt uplne ztraceny, ve dvou – to vam zdaleka není na samotku nebo mezi neznámými cizimi. Trosku kecame. Prej rad, ze jel chvili pomaleji, ze bude mit sily na Pustevny. Pod Raztokou ma auto, kam radi odkladame zbytecne navleky. Počasí je porad nejisty, tak vestu v kapse a zadni blatnik si prece jen radeji nechávám.
Pustevny nam celkem jdou. Jedeme porad vedle sebe, vetsinou predjizdime. Ale ze bych dneska z toho mel nejaky pozitek – to ani nahodou. Jen tupe odpocitavam ty kilometry do vrcholu a cekam, az tohle utrpeni skonci. Pohravam s myslenkou zabalit to na vrcholu. Vtom vidime před sebou oranz Mikuv dres. Kde se tu beres? Nevypada dobře a prej to bali. Hmm… tak to teda ja neudělám. Na vrcholu foti Ziza a pani Kaprova. Nejsem schopny nic predvest, jen nejake mucednecke sklebeni. Na bufetu vidim Ivcu a Quita. Kde se tu sakra berou? Neresim to, jen dolit bidon, kopnout do sebe magnezium a šlehu a: „Rišo, padame, rychle!“ Ve sjezdu na sebe nabalujeme další dva borce, pak na rovince ještě jednoho a skupina nam vesele frci. V tu chvili si konecne ten závod zacinam uzivat. Spolubojovnici jsou lepsi v kopcich, takze ve stoupani nam vždy poodjedou, ale ve sjezdu zrejme pockaji, jinak nedovedu vysvětlit, ze je tak rychle sjizdime. Jeden z nich je na tom obvlast dobře a tak cele mirne stoupani před Kasarnem tahne on. A tahne tak, ze mame co delat, abychom uviseli. Dari se to, ale stoji to tolik sil, ze Kasárne nam stavaji hotovym peklem. Hned na zacatku chytam krec do praveho stehna. Slapu jen levou. Netrva dlouho, nez krec znehybni levou. To uz se probrala prava. Po kilometru stoupani se to nejak ustaly a mohu otacet převodníky. Spolikam dva anticrampy, ty se ale uviznou nekde u jicnu a zapit to v tom 10% stoupani je docela problem. Kopec je priserny, porad je to přes 10, a useku, kde by se dalo vydechnout tam jen par. Rychlost 7 az 8, kadence 50. Trpim az malem brecim bolesti. Takhle jsem si pozitek z cyklistiky nepredstavoval. RiC je na tom evidentne o něco lepe, jede porad par mertu prede mnou, ale neujizdi mne. Tesne na statni hranici konci asfalt a chvili jedeme po udusane hline. Uff… ještě ze neprsi… Na bufetu je Pantata a zrovna si dava polivku. Tvari se stastne: „Teď to bude tempo!“ Je tu taky Jirus mladsi, Lubos Kavalir a vetsina borcu, co nam poodjeli v tomhle silenem kopci. Spolykam dva další anticrampy, zapiju a hned pomalu jedu. On ten kopec totiž u bufetu nekonci a ja mam starch, ze nohy mi ztuhnou nadobro. Na vrcholku chvili cekame na RiCe a pak uz padame dolu. Snazim se porad aspon trosku tocit i ve sjezdu a doufam, ze anticramp zapůsobí. Prichazi Bumbalka. Nastesti to je kopec docela mirny, porad usrkávám jontak a vzpada to, ze nohy zacinaji zase fungovat. Tady krize prichazi na RiCe a Pantatu, ve stoupani mirne ztraceji, ale to jen dobře. Zvolnim docela rad. Za prusmykem je z nas zase skupina 5 nebo 6 hlav, a podel Bile Ostravice doslova letime. Zase si to chvili uzivam. Na bufetu u Jamniku RiC hlasi, ze to bali. V živote jsem neslysel vetsi blbosti. Ted? Když uz nam zbyva poslední velky a spousta drobnych kopcu? Ted, když uz mame v planu vyrazne zvolnit, abychom prezili? Nene, hezky jedeme všechny dále. Uz nikoho nepouštím na celo, a jedu presne takove tempo, které dle meho usudku by mohlo byt udržovací. Kupodivu pod Smrcek prijizdime celkem bez problemu a dokonce si myslim, ze mame i krapet nasetreno. Smrcek je priznivejsi kopec, nez Kasárne, taky je vetsinou nad 10%, ale je tam par useku volnejsich, kde se da vydechnout. Na vrcholku nas foti Ziza. Ten je ale obetavy!!! Sjezdu se bojim. Jednak je silnicka uzka a klikata, a pokud potkas auto nebo pesi turisti, tak mas na problem zaděláno. A duhak, jsem tak prosity, ze uz vůbec nemam jistotu koordinaci. Pantata s RiCem mi poodjizdeji, ale cekaji dole. A pak se uz zacina nase zaverecna pouť a utrpeni. Tady nemame na vybranou. Proste musime nejak to prezit a neudelat na tech úzkých klikatých silnickach zadnou chybu. Ulevu jsem pocitil, az jsme projeli poslední zatacku a uvideli cilovou branu. Ted uz se jen narovnat do lajny a slavnostne finisovat.
Cas v cili 7:47:36. Je to o 14 minut vic, nez muj nejlepší cas na Beskydu. Ale tenkrat to bylo o 6 km kratsi, takze ono to asi bude podobny. Na druhou stranu byl to muj zatím asi „nejzavodnejsi“ marathon. Dalo by se ric, marathon bez predem domluvene skupiny A. Tak trosku se oklepat a jdeme doladovat formu se na Krusnoton.