Ne, že bych byl nějakej zvrhlík, mám dokonce své zásady (snažím se nejezdit za deště atp…), ale tohle byl fakt mazec. Na služebku vyjíždím už ve středu ráno, doufaje, že o víkendu bude krásně, beru si sebou i kolo a odhodlání absolvovat svůj první maraton.

Středa dopadá podle plánu a já ve čtvrtek ráno z Ostravy frčím na poradu k našim slovenským bratrům. Porada plynule přešla ve večerní posezení a některé spory s kolegy zkouším přepít, nedaří se, zkouším to víc, nejde to, hlava dobrá, ale nohy se nějak motají, skoro upadnu, ještě nějaké menší extempore a jdu raději spát…

Probouzím se v pátek dopoledne, druhou část porady jsem zaspal, to není dobré, ale vím, že dnes se to beze mne obejde, ostatně nebyl jsem sám, kdo se dopoledního radění se neúčastnil. Oběd, malá procházka a vyjíždím směr Orlické hory. Na hranicích dávám přestávku, stahuju poštu a pro jistotu checknu předpověď. Norové jakžtakž v pohodě, ale skyfly to vidí hodně černě, to ne, zpátky na nory, kolik bude stupňů, tak tohle vidím bledě! Volám Icemu rozhodnutý celou akci odpískat. Iceho jsem zastihl zrovna na cestě v autě s Kolíkáčem a věřte nebo ne jejich přesvědčovacím metodám by neodolal nikdo. Mračna na diskuzi raději prolítávám jen zběžně.

Ocitám se ve Štítech, prezentace a jdeme se ubytovat, přemýšlím o tom, jestli kocovina, kterou mám, bude jednodenní, či dvoudenní. Na pokoji skvadra snů. Na manželský Ice s Kolíkáčem, vedle mě Mlhoš, dál Bobek a taky Ivča, večer doráží Mike, který pro jistotu přespává v jiném pokoji. V noci spím špatně, dost se potím a nejde mi zabrat pořádně. Po páté hodině ranní si to začnou štěbetat Kolíkáč s Icem, protože evidentně musí co nejdřív probrat své zážitky ze společně strávené noci, Mlhoš se k nim přidává napříč tomu, že se mnou si toho moc neužil. No nic jde se vstávat. Nějak mě nenapadlo, že ráno nebudeme mít snídani, takže jsem na suchu. Zachraňuje mě Kolíkáč dvěma houskama, Mlhoš rohlíkem sýrem a šunkou – ještě jednou díky.

Oblékáme se, začínám tušit, že z téhle šlamastiky se už nevyvlíknu a začínám přemýšlet jak mi je (pořád nic moc) a zdali by náhodou nebylo lepší se připojit k Ivče, být tady aspoň k něčemu užitečný a prožít si maraton se skupinkou šlapek a možná mít i odpoledne důvod ke společné oslavě. Víc než to, že si něco dokážu jízdou o samotě proti větru, mě baví víc ta skupina a třeba i ten pocit, že jsem se podílel na úspěchu někoho jiného. Zkusím odstartovat a za pár km se uvidí, dopředu nepoletím a sběrákem mě najdou.

V kopci ze Štítů zjišťuju, že na kole je to celkem fajn, žaludek se srovnává a pocit z jízdy je parádní. Ve Výprachticích ještě vidím kousek před sebou Kolíkáče, ale před Čenkovicema pro mě tempo začíná být na hraně a já se bojím toho, že když se tady pořádně zmáčknu, nevyjedu ani na Šerlich. Navíc korálků, které vypadávají z balíku je teď celkem dost, tak by to mohlo dát na slušnou skupinku. Potkávám se s Olinem a jsem rád, že tu nebudu ze Šlapek sám. Je tu sjezd do Jablonného a já si připadám, jak když skočím šipku do vody. Párkrát šlápnu, zalehnu na řídítka a vše kolem začíná jen svištět, kola hučí, zalehlý a bez šlapání předjíždím spoustu borců, kteří točí jak o život. Kolo sedí, řídítka mám pevně v rukou… Ja, schmeckt gut!

Jsme v Jablonném a skupinka se zformuje, tempo přijatelné, takhle nějak jsem si to představoval. Za Kunvaldem zjišťuju, že s námi jede taky HonzaB, paráda (teda pro mě, pro něj nejspíš ne). Snažím se pohybovat někde kolem čela skupinky, což mi psychicky strašně pomáhá, do toho mě přijede poplácat záda Olin, takže další vzpruha – moc díky. Čeká nás Luisino údolí a ve skupince už začínám mít vytipovaný favority, kterých je třeba se držet. Nejvíc mi sedí mlaďák na krásným Bianchi v dresu Belkin. Vyšvihanej, krásnej posed, technika, prostě nádech profi cyklistiky i ve skupince v hloubi pole. V Luisině údolí jede krásný tempo, který mi maximálně vyhovuje, jedeme svižně, ale nijak se nehoním, krásně se mi za ním jede na 2. fleku. Sjezd do Deštného a jedeme Šerlich, v něm začínám dneska poprvé trpět a tyčit si cíle. Říkám si, že vydržet se skupinkou by bylo dobré alespoň na Komáří vrch a když pánbů dá, tak pod Petrovice. Nahoře mi asi o 50 m odskakuje 5tice borců, všichni staví na bufetu. Stavím také, doplňuji lahve a honem za nima, aby mi neujeli a nemusel jsem je nějak strastiplně docvakávat. Ještě vidím Olina, jak si na bufetu dává pořádně do nosu a říkám si, že nás určitě docvakne. Bohužel se tak nestalo a byla to škoda, myslím, že ke konci by byl výbornej tempař a podle minimální ztráty, se kterou přijel po osamocené jízdě do cíle na tom byl z nás asi nejlíp.

Se skupinkou pokračujeme dál, občas někoho ztratíme, občas někoho nabereme. Sny se mi ale začínají plnit. Komáří vrch, zdolán - první přiliv endorfinů. Nepříjemné stoupání ze Zemské brány do Petrovic zdoláno ve skupince, neuvěřitelné. Sjezd do Mladkova si opravdu užívám a mám další obrovský přiliv endorfinů, myslím na to, jak je všechno super (ale fakt všechno…). Před bufetem v Mladkově zjišťuju, že mám jeden plný bidon a ještě 3 tyčinky tak nestavím a ve stojce směrem do Lichkova lehce vytáčím nohy a čekám až se všichni sjedeme, protože dalších minimálně 12 km se skupinka bude hodit.

Do Králík udržujeme slušné tempo a pravidelně střídáme. V Králíkách se ptám HonzyB, jak to vidí. No prý jsem se ani ptát neměl. Ono jet s roztrženou a sešitou rukou není žádnej šlágr a já stopro vím, že bych tohle nedal.
Ve stoupání na Hedeč se začínáme trhat, přičemž mi ujíždí nějací 2-3 borci (v té mlze co vidím už to jde stěží poznat). Snažím se držet tempo, další endorfiny jsou tady. Hlavně ve sjezdu dávat pozor. Najíždíme pod Jeřáb a poslední kopec. Začínám si připadat fakt mimo, už jen proto, že si před tím kopcem připadám fakt malej a ten kopec se mi začíná měnit v obra co nade mnou mává křídly a já s ním jdu bojovat. Po tom nejhorším úseku dojíždím jednoho z borců, co mi odskočili, nehákuje mě. Na hladkém asfaltu to zkouším rozjet, nabírám rychlost a nejednou je tu vrchol. Z toho obra co nade mnou mával křídly je na jednou malé holátko, kterýmu svýma spocenýma rukama jedním stiskem řídítek zakroutím krkem (jak říkám, takhle sjetej jsem nebyl už minimálně 12-13 let).

Sjezd jedu opatrně a dávám se do kupy. Kus před odbočkou na hlavní dojíždím Look_ase, říkám si, že je to super, jeho časovkářské schopnosti se budou na posl. pár km hodit. Zkouším ho předjet a vyprovokovat k nějakému kočkování, bohužel na to nereaguje, škoda, ale asi si s balíkem užil svý. Krátce po odbočce na hlavní dojíždím Czendu, ten už odpovídá a jedeme. Chvílema mám neskutečný pocity síly a všemoci. Plánuju, jak si v cíli zašpurtuju (když jsme to projížděli s Malinou, dal jsem stojku ve Štítech na velkou). Tahám špice, vždycky, když mi začne docházet, Czenda odstřídá, mám pocit, že nám to fakt šlape, snažím se do toho dávat fakt max. Cca kilák před cílem se mi udělá špatně a já mám pocit, že tam sebou fláknu na asfalt, dojíždíme pod kopec a já přemýšlím, jestli by se nedal vyjet setrvačností. Nedal… Do cíle dojíždím silou vůle, stojím, odepínají mi čip, číslo, poslední příliv endorfinů – Jsem Vládce Orlických hor, říkám si v duchu. Když to vyprchá, dojíždím ke Kolíkáčovi, Kaprovi a Jirusovi, kteří se ani jeden nezasmějí tomu, když se jich zeptám, jestli se byli vyjet… Buďto se fakt vyjet byli a nebo jedou v něčem jinym…