Úvodní kopec se moc nejede, tak tam v klidu jsem, ale pocity nic moc, což se naplno ukazuje na Výprachticích. Tragedie, nejede mi to ani trochu, trápím se a magnetem se mi stává Radim Skála a Michal Vlasák ze Sokola Veltěž, tak se na konci kopce ještě trošku koušu a díru na ně se mi daří smáznout. Letos jsem si zapnul mobil a záznam pak nahrál na Stravu, tak mám alespoň ponětí, jak to jelo čelo. V každém kopci dostávám slušnou nakládačku, například na Výprachticích to byly dvě minuty na nejlepší. Loni jsem tenhle kopec jel o minutu rychleji podle HACu, to by mě letos zařadilo do lepší skupinky, kde bych si asi tak přál být, ale nebylo na to. Následný sjezd do Jablonného v klidu přežívám na konci skupiny, za Jablonným ještě stojíme asi dvě minutky na šraňkách a pak asi ve dvaceti lidech jedem dál. Až do Zdobnice na 65.km je to v klidu, kopce jedeme přijatelně, hodně fouká proti anebo z boku, tak se spíš zašívám, na špici potahám tak třikrát, taky je nás tam hodně, tak co bych se trápil. Lousino údolí už znamená selekci, hodně se to roztrhalo, Šerlich to nadělil ještě víc, ale z bufetu odjíždím celkem včas a ve sjezdu ještě s někým dojíždíme asi čelo naší bývalé skupiny. Dole se pak ještě docvakne zázračně Radim, na bufetu se opozdil, ve sjezdu jsem ho za sebou neviděl, taky říkal, že to hoodně bolelo. Další kopec přes Komáří vrch trpím, dole mi ještě padá řetěz, musím zastavit a díru pak bolestivě lepit. Tři lidi nám v kopci odjíždí, my je ve čtyřech zkoušíme stíhat, já tam spíš visím silou vůle a nahoře na ně máme zásek asi 40s. Dál je máme furt na dohled, střídáme spíš stylem, že špici jede ten, kdo na to zrovna má, ale tempo je celkem slušné. Jsem rád, že jedu s Radimem, když jedu v anonymní skupině, tak mě to většinou tolik nebaví. Až v kopci na Adama nám skupina před námi definitivně mizí z dohledu a v Mladkově na bufetu se i naše kvarteto rozpadá. Na Králíky už jedu jenom s Radimem, pak ještě čekáme na jednoho za námi, abychom to netahali jen ve dvou. Kolega to ale za Králíkama asi zabalil, tak Zlatý potok jedu zase jenom s Radimem, domlouváme se, že už pojedem v klídku jenom tempo, aby nás zezadu nikdo nedojel, že bychom někoho dojeli my, se mi zdá scifi. Na konci kopce ztrácím, ve sjezdu ztrácím ještě víc, na začátku posledního kopce přes Vysoký Potok na mě Radim trošku čeká a pak bojujeme spolu dál. Překvapivě před sebou máme lidi a pomaličku předjíždíme jednoho za druhým. Kopec je to vskutku pekelný, hlavně ten rozbitý 12% úsek mi dává hodně zabrat, ale pár pozic získáváme, v závěru kopce se povrch z katastrofálního mění na úplně luxusní asfalt, sklon se taky mírní a já chytám druhý dech. Najednou se mi jede úplně fantasticky, odjíždím i Radimovi, nahoře mám na jejich asi čtyřčlennou skupinku tak minutku k dobru. Říkám si, že do sjezdu se bude hodit a dole mě stejně dojedou, ale ani v Červené vodě je za sebou nevidím, tak jedu dál. Kdyby byl Radim sám, tak čekám a dojedu s ním společně do cíle, ale další lidi si do spurtu přivezt nechci. Dávám si jako blázen, na tepáku 165-170, až se se musím smát, jak se tady kvůli xx místu gumuju, pár lidí z krátký míjím jak patníky u silnice a překvapivě si náskok držím až do cíle. Jak Radim říkal, tak se točili, aby mě sjeli, ale odolal jsem. Čas podle stopek 6:07, celkově 63./120., ale čipy nějak nefungovaly a pár lidí včetně Radima zatím ve výsledcích není. Výkon rozpačitý, začátek katastrofální, ale nakonec jsem se pěkně svezl, závěr jsem si i užil a tak si můžu odškrtnout jubilejního desátého dlouhého Rampušáka. Výsledek je řekl bych přímo úměrný tréninkovému usilí a hmotnosti Víkend povedený, v neděli ještě s Mírou, Olinem a Mlhošem na vyjetí na Dlouhé stráně.