Jsem rád, když můžu napsat report, který je i o něčem jiném, než jen o závodním úsilí, předjetých soupeřích a zařazovaných převodech, prostě když do toho našeho závodění vstoupí i nějaký zábavný prvek. Už se mi podařilo takto objet závod s uraženými řidítky nebo si přidat k nezáživným 210 km dalších 40 km jako turistickou přirážku. Však i minulý Ramp jsem absolvoval s dvojnásobnou kaskadérskou vložkou, naštěstí bez úhony. Pro tentokrát jsem zařadil hudební vložku. :-)

Protože jsem za letošní jaro stihl zlikvidovat již dva řetězy, což mi odrovnalo i kazetu, tak jsem na poslední chvili před Rampušákem pořídil novou, ale už jsem ji nestihnul zajet doufaje, že ji zajedu závodem. Hned ráno při rozjiždění před startem budím svými chřastivými zvuky oprávněnou pozornost a Kolíkáč mě odkazuje na servismana Bobka, který konstatuje, že je sjetý malý převodník a že to přestane chrastit, když pojedu na velkou. Tak bezva, aspoň budu první, kdo vyjede Šerlich tak s převodem cca 25/53 - odhaduju tak s kadencí 6 ot/ min. :-)

Kašlu na to a po startu dávám pochopitelně malou. Jede se rozumně, držím se někde vpředu, Kolík, Jirus kolem mě, tak aspoň chvíli se s nimi projedu, sleduju tázávé pohledy kolem a občas vysvětluju spolujezdcům, proč jsem tak hlučný a už se mi předem promítá, jak se dočtu po závodě v reportech, jak ve špici při stoupání za Štítama jel v balíku kr…., který si ani neuměl seřídit přehazovačku. :-) Jako amatérský hudebník musím podotknout, že zvuk byl opravdu pěkný, rytmický, natahováním řetězu při pravidelné kadenci kolem 80 ot připomínal bluesový rytmus. Ale to nikdo během závodu neocenil. :-)

No nic, Štíty dobrý, držím to, Výprachtice dobrý, ale už to nedržím, Hoblovna mě lehce cedí. Ve sjezdu do Jablonného se sjíždíme do skupiny s Honzou B a na Mladkov je nás tak kolem 15, chvilemi se mi zdá, že to moc nejede, tak to zkoušim zrychlit, ale klídek, rychlých chvilek přjde ještě dost.

V přední části naší skupiny registruju oranžový dres, seznamuju se tady s Camrdou, který jede na krásném kole naprosto předpisově a chválím ho za skvělé tempo. Je mi jasné, že na bufetu v Mladkově nesmím zastavit, jinak je vymalováno, beru za jízdy akorát banán. Pitím šetřím, je vcelku zima – kolem 10 st, takze moje spotřeba tekutiny je o něco menší než obvyklých 1 l/hod, tak to vypadá, že s dvěma 2l bidony na Šerlich dojedu. Počasí nevlídné, sychravo, větrno, dušuju se, že s touhle skupinou vydržím, vůbec se netěším na jízdu na samotku. Ale to mi nebude přáno. Rozhlížím se po svých soupeřích ve skupině a zjišťuju, že tak špatné to se mnou asi ještě nebude, neb měli skoro všichni oholené nohy – jen já ne.

Kolem Zdobnice v nájezdu na Luisino údolí se jede slušně, ale furt v pohodě, až si říkám, kdy to stoupání na Luisu přijde a koukám, najednou jsme nahoře. Vím, že sjezd je nic moc, tak nechávám kluky jet dopředu a docela mi ujíždějí, což se v nástupu na Šerlich uzkazuje jako docela klíčová chyba. Nejsem sice úplně vzadu, ale na špici naši skupiny už při nájezdu ztrácím cca 100 m doufaje, že to sjedu. Houby, nesjedu nic a na bufet dojíždím, když hoši odrážejí pryč. Jsem na suchu, doplňuju, oba gely došly, marně se sháním po nových a oznamují mi, že letos žádné nemají, lehce jsem přepočítal, no tak zbytek dojedu na mysli tyčinky. Nacpu do sebe, co můžu, ať už z toho závodu něco mám, kolem sviští různobarevné dresy, naposled zahlédnu HonzuB, jedu tak 200m za ním, ale s plnou pusou a a kapsama ho nemůžu ve sjezdu docvaknout. Pod kopcem začínám svoji grupu na těch vlnách konečně vidět, ale nepříjemné úseky v protivětru mě zpomalují a začínám to vidět bledě. Doufám alespoň v Komáří vrch, že hochy sjedu, kde je také zahlédnu v zatáčce při nájezdu do stoupání. Ale letos se mi Komárka nejede vůbec dobře, kilometry o samotě mi na náladě nepřidávají a začínám přecházet do turistického módu. Tak se aspoň vesele zdravím s pěšími turisty na Komárce, kteří mi přejí hodně úspěchů. No díky, to už letos asi nebude.

Počasí mi na náladě nepřidává a pořád nejsem schopný nikoho sjet, občas pár borců z konce krátké. Na bufetě v Mladkově mi sdělují, že skupina přede mnou je tak 10 min, paní se směje, že už je tímpádem nesjedu a ať si tedy pořádně užiju aspoň na jejich bufetu. :-) Tak jsme se společně zasmáli, přejíždím stojku na Lichkov a naštěstí do Králík není protivítr, tak to i na samotku vcelku jede.

O mírné oživení samoty se mi tady postaral alespoň bagr jedoucí směrem na Králíky stabilní rychlostí 35 km/hod., kterého dojíždím a chvíli řeším morální dilema, zdali ho mám v této rychlostí hákovat nebo ho předjet a v rychlosti 38 km/hod si nechat jet bagr v háku. Volím za bé a následujících několik km směrem na Králíky ho slyším pořád chrochtat někde za zády. No aspoň neslyším tu svoji přehazovačku. :-)

Stoupání na Zlatý potok si užívám v turistické náladě, nahoře si dávám občerstvovací pauzu a to by v tom byl čert, aby mě někdo nesjel. No konečně, hoši jsou tady a na Jeřáb stoupáme již v cca 6-ti lidech, poznávám tady část naší původní skupiny, asi z rozdělení ze Šerlichu. Ožívám, začíná mě to zase bavit, ač je první 2 km asfalt docela děsivý, zbytek stoupání a sjezd naprosto luxusní.
Na rovinkách kolem Červené vody už jedeme standardní předcílové tempo – 40-50 km/hod., rozhlížím se po svých soupeřích, a snažím se poznat, do jaké patří kategorie, párkrát odstřídávám, odhaduju, že na pokus o sprint do kopce ještě nějaké síly mám, ale pár km před Štíty mě chytne do noh parádní křeč, tak si říkám, hlavně to ve zdraví dojet. Lehce se taktizuje, párkrát někdo zkouší ujet, v nájezdu do zatáčky do Štitů jsem druhý, ale nic extra neplánuju. Borec přede mnou nasadí slušné tempo a ulítne mi tak na 30 m, v tom nejprudším kopci před náměstím zpomaluje, přejíždím ho a na pásce mám ještě jednoho mlaďocha, ale jako obvykle již sotva otočím klikou. Za cílem oranžová grupa, Honza B i Camrda úspěšně dojeli. Radost, spokojenost? Asi jo, hlavně že žijem. Tedy, dokud šlapem. :-)