Přátelé (ano, tak vás nazývám), važme si toho, co jsme dnes měli možnost zažít, byla to jízda :-) Neříkám, že jsem na dnešní Rytířov nevyjížděl s otazníkem v hlavě, moderní technologie (nejen ty norské) hlásily, že to dnes nebude zadarmo. Šlo jen o to, zda zmokneme už v devět nebo až v půl desáté… Co mi vlévalo optimismus zpět do krve jste byli vy, rozjetý vláček z kterého se nevystupuje.
Skvěle to shrnul Pantáta po svém defektu: „No co, vždyť o nic nejde, jde jenom o to, abych znovu nepíchnul.“ Pak si to vyšvihnul nad Verneřice ani nevím jak, smekám Pantáto… S ohledem na to, že dva ročníky ze tří se vyznačovaly něčím „spešl“ co se klimatických podmínek týče, dalo by se dojít k obecnému závěru, že „jezdit na Rytířov je nerozumné“, dala by se tím tady zaplnit diskuse na týdny dopředu, že Švédové a stejně tak i Rumuni doporučují raději nevyjíždět atd. Na to snad jen dodat: „Kdo chce kam, pomožme mu tam.“
Kdo mě dnes opravdu bavil byl HonzaB, jeho hlášky o nástroji sloužícím k huštění atmosfér do duší neměly chybu, good job, vychechtaná cesta až na obávaný Jihoměstský Tourmalet. A zastávka v Ústí na benzínce, skvělé divadelní představení, až bych řekl one man show.
Dnešní den mi připomněl proč to vlastně dělám (jednoho krásného nedělního odpoledne mě oslovil jeden magor v oranžovém oblečku, jestli bych náhodou nechtěl přístup na diskuzi), je to vaše motto: „Když šlapu, tak žiju!“, ale musím k tomu ještě dodat, že člověk je od přírody společenský tvor, takže by to mělo být spíše: „Když šlapeme, tak žijeme!!!“ Fotky prořízlých úsměvů od ucha k uchu z dnešního dne hovoří za vše. Takže dámo (Ivčo u Tebe smekám jako vždy hned dvakrát) a pánové, těším se na další příště...
(Pokud vám můj krátký report přijde jako naprosto nesouvislý text, je tomu tak, je to prostý tok bezprostředních myšlenek.)