Pár závodů v UACu jsem již obkroužil, ale vždy jen jako příchozí a tak teprve až letos jsem se dočkal pravého křestu v kategorii B. A symbolicky se tak stalo na Bělči, kde jsme v roce 2002 s Honzou a Adamem koukali na ty "závoďáky" a zakusili poprvé chutě UACu ...
Letošní květen mě vůbec nevycházel čas na kolo, a tak jsem na Běleč jel s velkou nervozitou a předtuchou velkého průšvihu. Před závodem jsem nechtěl nic podcenit, takže jsem absolvoval příjemný rozjezd se Šlapkami z Prahy na start, pořádně se zavodnil a zasytil. Účast Šlapek byla parádní, jak už se stává dobrou tradicí a tak jsme se všichni hecovali a já docela záviděl většině, že jedou jen 3 okruhy a úplně si živě představoval, jak kroužím osamoceně v totální krizi 5 okruhů.
Ještě se za vesnicí vyprázdnit a vzhůru na start, tam už v háku za Michalem Košem stál Šemík a nenápadně mi tak naznačoval, že dnes jede kref. Okolo nás borci slavných jmen a týmů a než jsme si stačili popřát štěstí už se startovalo, ještě slyším Icemanův pokřik: "Kolíkáči jééď ..." ale to už nabíráme rychlost a řítíme se k Bratronicím. Ostrá pravá a první zkouška výdrže je tu, koukám jako blázen na Šemíka, který úplně letí a taky na Mirka, na kterém snad sobotní Transbrdy nezanechaly žádnou stopu.
Kopec jsme vylítli jako malinu a krásně kukáme v balíku, je to naprostá paráda, řítíme se po celé šíři silnice směr Nižbor, rychlost stále přes 50km/hod. a člověku připadá, že snad ani nemusí šlapat. Okolo nás stále borci zvučných jmen, je to dobré, jsme stále v čelní skupině :-) Před Nižborem ostrá pravá a už sjíždíme do nejnižšího bodu trasy, odkud následuje stoupání směr Dřevíč, nejdříve magneťáček, pak mírné stoupání a pak hlavní utahovák. Do magneťáku se najíždí ve velké rychlosti z předcházejícího sjezdu a opravdu se dá vyjet na velkou, tady už se začíná pěkně závodit, Šemík se statečně drží, ale mě to nějak na tu velkou furt jede a tak ho předjíždím, někde kolem se pohybuje i Mirek, kterého se dnes za každou cenu chci udržet. Na okraji silnice odpočívá Vítek Kolbabů a hraje si s řetězem, hecuji ho, ať jede a peru to, co to dá, v tom balíku ten první kopec ani nebolel, jen se těším, co se tady bude odehrávat v 5 okruhu :-(
Jsme nahoře a zjišťuji, že čelo je beznadějně ztraceno, ale okolo mě je ještě hodně cyklistů, a tak se šikujeme do balíku a začínáme kroužit ... o tempo se stará přibližně 5-10 borců, mezi nimi je to např. Eda Pinkava (Velo) či Coleman (SOS), je tu hodně kluků z HH Smíchov, stále mě v hlavě šrotuje, zda-li to tady uvisím a co se bude dít na konci závodu... Borec, který je mimo mé chápání je Mirek, jede neuvěřitelně, po tom co si dával v sobotu 3 hodiny závodní intenzity na MTB. Stále sice hlásí, že za chvíli odpadne, ale na kopci je mezi prvníma a na rovinách tahá dlouhé špice.
Ve třetím okruhu nás v Bratronicích dojelo čelo II.balíku, povzbuzuji Radka, balíky se promísily a tak do Nižbora si to hasíme zase asi ve 40-ti členné lavině. V kopci ale odjíždí a my pokračujeme do čtvrtého okruhu, snědl jsem už gel a pomalu vypil bidony a očekávám, kdy na mě přijde krize, před nájezdem do posledního okruhu si vybavuji, jak jsem Icemanovi říkal před závodem, jestli mu to vyjde, jestli by mi nepodal bidon s čistou vodou, tak rychle ještě před Bělčí vyprazdňuji poslední kapičky ionťáku a vyjíždím si na špici a koukám, že na návsi opravdu stojí Iceman a mává na mě bidonem, mám úplné mrazení v zádech, to je tým, díky ... odhazuji svůj prázdný a beru plný s krásnou chladivou vodou, kterou hned stříkám za krk ... za mnou je Mirek a Ondra Sedláček (KPO), udělali jsme si mírný náskok a tak špekulujeme, jestli to už nezkusíme, ale nakonec rozumně svěšujeme nohy a necháváme se sjet, ale slibujeme si, že poslední kopec na Dřevíč musíme odjet.
Do Nižbora se zase relaxuje ve stále stejném asi 30-ti členném balíku, někteří borci vyklepávají křeče, a je tu rozhodujíc závěrečný kopec, jedeme ho po páté a já cítím, že to stále jede ... je to euforie ... Mirek, Ondra se hrnou dopředu, zkouším to s nimi a jen za sebou slyším hlas Edy Pinkavy: "Tak čau". Jsme odjetí asi v 6 lidech, otáčím se a ten náskok se mi zdá až neuvěřitelný, přece se na to většina nevyflákla, stále očekávám, že za to vezmou a hned nás sjedou. Bohužel mi v závěrečných metrech kopce přece jenom naskočila díra a Ondra, Mirek a ještě jeden borec odjíždí, na rovince dotahují další, jsou ode mě asi 100m, já se ještě pokouším přesvědčit jednoho borce ke spolupráci, střídáme a jedeme tu pravou kaši, naštěstí nás ještě docvakne jeden z HH Smíchov s viditelnou snahou dojet tu skupinku před námi. Znovu točíme kolotoč do nejvyšších otáček, je to peklo, když odstupuji ze špice, tak už není sil ani trhnout loktem na znamení, že střídám, ale jsme sladce odměněni a v tom ďolíku pod brdkem, která končí stopkou, jsme po kupě. Koukám jako blázen, on v té skupince je Petr Líbal (HH-Smíchov) a Vítek Černý (KPO). Průšvih je, že jsem totálně vyždímanej a nejsem schopen už moc jet, ještě to zkouším rozjet na vrchol ke stopce, žene mě dopředu touha uviset Mirka, Ondru a Vítka, ale bohužel mi to předcházející sjíždění skupiny vzalo až moc sil, nadávám si, proč jsem si je nechal ujet v tom kopci ...
Stále sice "jakž takž" visím, ale před Bělčí už nejsem schopen ani vstát ze sedla, natož zareagovat na nástup borců z KPO, najednou nemám v sobě snad ani kousínek síly, s hrůzou se ohlížím, jestli se už neřítí naše skupina, ale naštěstí se tak nestalo a já projíždím cílem. Ano, dnes to byl opravdový křest.