….už ve čtvrtek se zamýšlím nad víkendovou teplotou nad 35st. , která má doprovázet letošní K-ton. Mám zde premiéru, nevím co mě čeká a sám sebe se ptám, jestli to chci celé absolvovat. Od začátku prázdnin jsem +4kg, jediné co mi v tomto vedru chutná je pivo a toho jsem si v posledních dnech dopřával více,než je zdrávo. Ale už jsem přislíbil odvoz orangadě a z toho se necouvá….. V sobotu ráno nabírám posádku do vozu a vydáváme se směr Teplo-vice. Prezentace, doladění tlaku v pneu a časté pití, následuje přejezd na start a už v 10hodin mi je jasné, že tato teplota mi nevyhovuje. Pár slov ředitele závodu, pak shlédnout nějakou tu sukni a hop do závodu, jízda za zavádějícím autem je značně nebezpečná, mám pocit,že to musí spadnout, dostávám i pár nadávek,když se snažím dostat na špic, tam se zabudovávám u kluků ze Sparty a Lawi. Hravě přezkakujem přejezd a jdem do stoupání na Komárku. Čelo mi odjíždí,ale hlava velí zůstaň, nevíš co tě ještě čeká,tak at to nepřepálíš, poslouchám a jedu si své tempíčko, které mi vyhovuje. Jsem na vrcholu, doplňuji tekutiny a užívám si krajinky, lehce zvolňuji a nechávám se sject balíkem,kde operuje Kapr. Vedro už překročilo mojí únosnou mez (přece jen tréninky se vždy odehrávali v teplotách do 10stupnů) a tak na špic vůbec nelezu a kontroluji chvoj balíku. Přichází první bufet na Cínovci v minulosti jsem na takovýchto závodech nikdy nestavěl a i zde jsem jen přijmu nabídku kelímku s vodou, vidím Kapra,který stojí a dolévá bidony, balík se od bufetu vzdaluje a Kapr nikde, ještě dva km ve sjezdu ho nevidím a už si maluji plán, jak pod kopcem půjdu na špic a budu brzdit a brzdit. Naštěstí v Dubí jsme už kompletní., další stoupání na Mikulov zvládáme v kolektivním duchu, ale už zde pociťuji první příznaky křečí do vnitřních stran stehen . Poprvé i stavím na druhém bufetu u Flájů a nevím, jak to tu chodí, tlačím se u dolívání bidonu, chovám se tak nešikovně,že mi bidon padá do lorny a jen taktak ho lovím,následuje meloun a schánka po soli, kterou né a né najít, zvedám hlavu, balík včetně Kapra je fuč. Následuje stíhací jízda,kterou pomocí Jardy Rendla zvládám a připojujeme se. Sjezd z Klínů se jede poslušně, odpočívám a pak to přišlo, dole na kruháči chci zabrat a auau,křeč e-šiška salámu mi leze ze stehen, zvedám kadenci , roztáčím nohy, piji první magnezko a těžko se s balíkem dostávám pod stoupání na Dlouhou Louku, je mi jasné,že tempo balíku není slučitelné s intenzitou křečí a vystupuji si. Stoupání si jedu podle svého, piji a když se nohy kousnou,tak slejzám z kola a jdu 50m po svých. Prožívám divný pocit,když cítím,že sílu v těle mám,jen jí nejsem shopen přenést do pedálů. Na dalším průjezdu bufetem už stojím poctivěji,netlačím se a ochutnávám vše,co nabízej včetně soli, pozdě……další vývoj závodu se mění v prosbu ke své křečové víle, aby mě nechala dojet do cíle a nabízím jí, že pojedu pomalu, ono to jinak nešlo, když zaberu do pedálu, jsem paralyzován a na vnitřní straně stehen mi ¨znovu vylejzá zakřečovanej sval ve velikosti šišky salámu. Předjíždí mě kde-kdo, přepočítávám celej peloton oranžových, je mi to ovšem jedno……. P.S. maratony budu jezdit jen do 30st.