Před cílem jsme se srovnali vedle sebe, abychom pozdravili jásající davy, ale nikdo tam už nebyl, jen dvě děvčata, která si zapsala naše čísla. „Jsme poslední“ řekl Strejda a nedalo se poznat jestli smutně, nebo si dělá legraci. „Aspoň ten pás měli nechat, tohle se nedělá“. Rozloučili jsme se trochu rozpačitě s Lenkou, která už s námi nechtěla ani na jídlo, ani večer na tiskovku. V jídelně sedělo Béčko. Byli převlečení, vykoupaní, najedení – za dvě a půl hodiny se toho dá stihnout hodně. Jejich zážitky z balíku jsem poslouchal jen na půl ucha, sorry, posledních sto kilometrů jsem se těšil že slezu z toho šlapacího klumpru, co se dělo jinde na kole mi bylo právě teď srdečně jedno.
Tak zase poslední! Ještě jeden den jsme si museli počkat až nás dopíšou do výsledků. Já a Lenka poslední v kategorii, Igor předposlední. Lenka zároveň na bedně. Černé na bílém, že jsem poslední. Nebrečím, zažil jsem to už tolikrát, že to se mnou nehne. Večer před závodem vyprávěl Fousáč jak byl kdysi na Mamutu poslední. Dojel na samotku, vytáhl pořadatele z nějakého baráku, aby ho dopsal do výsledků a od odjíždějících kuchařek vybrečel zbytky jídla, které pak rukama, černýma od řetězu, spořádal v autě. Tak to jsme byli vlastně jen „light“ poslední, něco jako když ve škole dostaneš 5+.
Celkově, a to bych chtěl zdůraznit, to hodnotím stejně jako Strejda: Vytknout se Ačku nedá nic, matroš v cajku, tempo jsme si rozvrhli správně na celé dvoukilo a dodrželi ho. Nevím, že ostatní jezdí jako blázni.