Díky pátečnímu volnu jedeme do Přerova v klidu už ve tři, žádná honička po práci jako každý rok. Jedeme přes Prahu, je to sice asi o 30 km delší, ale pořád po dálnici, takže ve finále o něco rychlejší. Na prezentaci jsme tak celkem včas a hurá se ubytovat. Na tiskovce se probírá taktika na zítřek, jak pro skupinu A, tak i pro Béčko. Čespa tahá rozumy, protože nikdy nejel závod nad 100km. Nafukujeme mu hlavu. Alespoň má několik tréninků nad dvě kila, na rozdíl ode mě. Moje první dvoukilo je tradičně právě Mamut. Dvě pivka, večeře byla tradičně z domova, a do pelechu.
Ráno se cítím dobře, docela jsem spal, používám špunty do uší, tak nasnídat, navštívit záchod, několikrát, obléct a vyrazit se rozjet. Nejdřív míříme na start předat bidony Mlhošovým a okouknout jak dorazili Kolíkáč s Kaprem a Dreamerem, kteří jeli z Prahy až ráno. Teprve se převlíkají, tak se jedu rozjet sám, abych byl včas na startu a držel jim fleka. Jenže když přijíždím k lajně je tam už slušný nával, tak si stoupám asi do desáté řady, ale než se dostaví ostatní, tak je kolem mě už plno, tak stojíme každý jinde. No co, po startu se to nějak srovná.
Start. Snažím se nacpat dopředu, což se mi daří, udržuju se tak kolem dvacátého místa, ale v orange jsem tu sám. Ohlížet se bojím, jede se dost nahusto, nerad bych byl ten blbec, co způsobí hromadný pád. Jede se v pohodě, žádná extra rychlost a tak to trvá až pod první stoupání pod Tesák. Tady se to asi začne dělit. Ale kupodivu to není nijak zlý. Jsem tam a jen se to přehoupne na Troják. Ten v pohodě na velkou a valíme dál. Když přijíždíme pod Hadovnu ohlížím se a vidím Dreamera, Čespa je vedle mě. Říkám mu, že teď přijde docela hnusnej kopec, on jen pokrčí rameny a říká „No jo no“. Závidím mu, já mám z Hadovny respekt, protože tady vždycky zadírám a odpadám. Tentokrát pouze to první. Sjezd je celkem dobrej, na to jak v noci pršelo. No a jsou tu. No jo no, Grapy. Jede se rychle, tak to uteče líp než jindy, ale je to pro mě konečná, čelo je v háji ale vidím, že se tvoří druhá grupa. Zahrada tak deset metrů přede mnou, ale nemám na to. Beru plný bidon od Mlhošové, předjíždím Prokeše ale ten se hákne, někoho sjedeme a tak se po sjezdu dáváme do stíhačky.
Nakonec jsme si čelo dojeli a já jen zíral, jaká se tu jede pohoda. Po tom co jsme je dojížděli, mi to přišlo jak výlet na Kokořín. Na rozdělení to berou na krátkou snad jen tak tři, zbytek valí dlouhou. Mě se chce už asi od třicátého km na záchod, takže využívám stále toho vlažného tempa k tomu, abych si odjel a vymočil se. Ale i tak mi to ujelo víc, než jsem předpokládal, takže pak celkem stíhačka. Dojíždím si to prošitej jak deka a asi za 5 km někdo křičí, že stavíme na chcaní. Docela nahlas jsem si ulevil, že si ze mě dělaj prdel. Pak se pokračuje na pohodu až pod Foncky. S přibývajícími procenty stoupání se přímou úměrou zvyšuje rychlost, kterou po chvíli přestávám akceptovat a pomalu odpadám. A najednou šok. Někdo na mě zezadu křičí „Jirus zaber, koukej si to docvaknout“ Otáčím se, za mnou jen černý auto Lawi, no nevím, tak se zvednu, docvaknu to, ale jen na chvíli, pak mi to ujíždí definitivně. Na Trojáku sám, rozjel se mi zip na dresu, tak to za jízdy spravuju, pak se snažím to ve sjezdu dohnat, ale bez šance. Na bufet přijíždím sám a tam, světě div se, stojí tam Kolíkáč a podává mi Magneslife. Beru ho a letím dolů, abych někoho dojel. To se mi povedlo, tak ve dvou valíme a povedlo se nám dojet Líbu Janouška z Lawi ještě s nějakym mlaďasem. Auto s Kolíkáčem nám dělá doprovod až na Lázy, dostávám ještě bidon a gel a pak Kolíkáč definitivně mizí. Dál jedeme ve třech, dva Lawi a já. Líba občas zkouší nastoupit, ale nemá šanci, tak mu říkám, že to nemá cenu, že jsem jiná věková kategorie než on, tak si oddychne a už to nezkouší.
Huberta zvládáme taky společně a jedeme dál. Ale cca 15km před cílem se za námi objeví, kde se vzal, tu se vzal, Kouřil z Kolokrámu. Tak jedeme ve čtyřech až do Přerova. Čekám, že se bude rovinka do cíle spurtovat, tak se na to připravuju. Kouřil za to vzal už před odbočkou, tak se zvedám a….. konec. Křeče jako prase. Tak jsem se přece jen dočkal. Ne že bych z toho měl radost, ale bez nich já maraton prostě nedám. Takže ze spurtu není nic a do cíle dojíždím s rukama nad hlavou a s úsměvem na tváři.
Chtěl bych říct všem, co jeli, že jsou borci. Je to prostě dlouhý a těžký. Gratulace zaslouží hlavně Čespa, první maraton a málem na bedně. Klobouk dolů. Byl to pro Šlapky fakt úspěšný závod. Už se těším na Rampušáka.