Závodní sezóna je tu a mě se nějak nechce, potvrzovat minulé roky, že uvisím čelo, čekat, až přijde ten můj rádoby vrchol sezóny a zažiji opojné pocity z nohama z nebes, který třeba už ani nemusí přijít… V sobotu ladím kolo, premiérově galdy na karbonech, narvat tam 200 psíků, stoupnout na váhu a vyděšeně kouknout na tučných 77,5kg :-(. Vzít kolo do ruky a znovu hup na váhu a ještě vyděšeněji civět na hodnotu 83kg. To mě nepustí na start! Rychle do kuchyně a jdu to dožrat :-) Jo hlavě se nechce, strach z pádu na rovinatém okruhu, loktovat se o body do UAC … nebyl by lepší výlet na Želivku? Ale oranžová parta a neúnavní organizátoři ze Sobína my to nedovolí, už rozvážím značky, připínám číslo a zapadám do toho předstartovního davu. Jako za starých časů, kdy se to nevešlo na silnici, lidi po příkopech, každý si chce užít krátký-krátký v té jarní parádě. Sluníčko krásně hřeje, ale nad balíkem se vznáší adrenalinový nervózní mrak. Hned po startu proklouznout dopředu a na špici si táhnout za sebou ty nadupaný bejčky. Sweetivka Viki jde přese mě, hup mu do háku a zavzpomínat na Kapra, jak takhle jednou obkroužili POS v úniku. Ale dnes to nepůjde, balík je vyrovnaný, mini náskok je smazán a po pár sekundách slávy se propadám na konec. Tam Pepa Vejvoda, který mě utvrzuje v tom, že vepředu je to loket na loket a on se nehodlá zrakvit na prvním závodě. A tak plápoláme na ocase v příjemném pokecu, okruh je to krásný, bez děr, bez aut, jen ten kopec by to chtělo delší, ať je nějaká selekce. Ničím nerušenou jízdu zpestří focení se s Pistachiem, Schnecku a Mišutko díky! A pak přijdou ty nepříjemné události, prdlý drát Kamila Ackermanna, který jako šíp proletí do příkopu, a pak, když dojedeme nějaké lidi z mladšího balíku, tak si přede mnou jeden ustele. Křáp, rána a ten děsivý zvuk drhnutí o asfalt, o 10 cm míjím jeho kolo, do háje, to bylo tedy o fous. Čespa se neohroženě bije na špici, a tak do posledního okruhu seberu odvahu, znovu se prosmýknu dopředu a drtím to na špici. Fíha, právě včas, vzadu znovu slyším klení a nadávky a ten děsivý zvuk smotku. Tak jsem to vepředu zkontroloval a zase srabácky zalezl dozadu, před cílem již bez ambicí, přeskočit pár lidí v cílovém magnetu a na pásce zatleskat čerstvému šedesátníkovi Jardovi Hanzlovi. Tak to se mi moc nepovedlo, ale ani jsem nic jiného nečekal, na tyhle nerváky si asi již nikdy nezvyknu… Naštěstí při pohledu do výsledků, radostně koukám, že Šlapky se neztratily, vidět na cílových fotkách Jiruse, Jenču, Čespu … díky kluci!