Začalo to, že v deset dopoledne jsem chytnul strašnýho starťáka z toho Kolíkáčova vytrvalýho marketingu a taky že mělo přijet celý KPC. Na startu Pantáta hlásí „uviset Helmutha“ a KPC, že jedou týmově. Nervy co tím myslej, ale když jsem u Vitany vylít z balíku, tak tam nebyli. Už v údolí jsem měl dost, příliš dobrá skupina s Šmajdou a Karlem Šejnou. Zničilo mě, že jsem musel střídat, což jsem původně neměl neplánovaný. Na Romanově přišel propad do další skupiny, kterou mi na záda přivezl Pantáta. Ze sedla, švihem, the look jak z TdF, navrch s bonusem huba od ucha k uchu: „Nazdááár Helmuthe!“ Podlomila se mi kolena. Někde u Týna jsem se vytrousil i z téhle skupiny, kde Pantáta ne čele furt křepčil a já vzadu vlál. Konec na samotku bez flákání, umíral jsem strachy, že mě KPC vláček docvakne. Tyhle looky bych už nesnesl. Před cílem jsem se uklidnil, zvlášť když jsem míjel lepícího Pantátu. Hulákal jsem na něj: „Historie se neptá!“ Ještě teď se stydím. Na vláček KPC v cíli 10 min = rozhodně úspěšný závod.