O tomto závodu jsem slyšela samé superlativy, je to prý naprostá kultovka v amatérských závodech a navíc letos 25. ročník. Dokonce i v Pelotonu o něm vyšel článek: http://www.peloton.cz/amaterske-ligy/zavod-z-prahy-do--doks-slavi-ctvrt-stoleti.html Jezdí se prý vždy poslední květnový čtvrtek, což znamená drobnou komplikaci, vzhledem k tomu, že je to pracovní den. Ale v práci jsem si to zařídila, takovýhle závod si přeci nemůžu nechat ujít, navíc, když se chystal "Orange Express", přihlášeno bylo 18 Šlapek! Na start jsem jela z práce společně s Petrem. Ten nechtěl jet závodně s prvním balíkem, kam by věkově patřil, nýbrž na pohodu s balíkem druhým. Takže prý pojedeme spolu. Moc jsem tomu nevěřila, protože vím jak má závodního ducha, a myslela jsem, že se nechá strhnout a já že mu pak určitě nebudu stačit. Před třetí hodinou jsme dorazili do Třeboradic, parkoviště už bylo skoro plné. Bylo jasné, že účast bude hojná (nakonec to bylo skoro 200 lidí). Také Šlapek už bylo na místě spousta, takže jsme pak dělali skupinové fotky. Na prezentaci jsem zaplatila 100 Kč za startovné a dostala číslo 191. Pak jsme se byli trochu rozjet a poté už se připravovali na start. Bylo krásně, svítilo sluničko, takže jsme jeli nalehko, ale protože jsme věděli, že se budeme vracet až večer, přibalili jsme do kapes i návleky s vestu. (Hodně lidí po závodě v Doksech přespává, my ale museli v pátek do práce, takže jsme to se zpáteční cestou vymysleli tak, že jsem den předtím nechala auto v Mladé Boleslavi s tím, že tam po závodě dojedeme.) První dvě kategorie - tedy Mazáci a Vlčáci startovali v 15:20, ostatní kategorie včetně té mojí (Ženy) v 15:30. Trasa závodu měřila 79 km a vedla z Třeboradic přes Hovorčovice - Měšice - Mratín - Kostelec n/Lab.- Všetaty - Čečelice - Byšice - Řepín - Nebužely - Střemy - Kokořín Důl- Ráj - Romanov - Mšeno - Lobeč - Nosálov - Žďár - Ždírec - Tachov. Poté, co odstartovala první početná skupina, zařadili jsme se na start i my s Petrem. Stáli jsme vedle kol a povídali, když tu se najednou ozvalo v rychlosti tři-dva-jedna-start! Nikdo to moc nečekal, respektive jsme mysleli že budeme upozorněni, že se start blíží, takže všichni naskakovali na kola a ozývalo se mohutné cvakání. Petr se nacvaknul a vyrazil hned, mě se to moc nezdařilo, takže mi hned ujel. Všichni varazili na velkou placku a vystřelili pěkně rychle, měla jsem co dělat, abych tempu stačila a skupinu dojela. Ale podařilo se mi protlačit se až za Petra. Trasa vedla pořád po rovině, nebo mírně z kopce, jelo se hodně rychle. Já měla průměrku na prvních 20 km 34,1 km/h, čelo jelo určitě k padesátce. Co mi dělalo prolémy bylo to, že se občas balík hodně přibrzdil až zastavil a vzápětí se zase rozjel tím strašným tempem. Tyhle rychlé rozjezdy na těžký převod mě dost unavovali a tak se stalo, že mi za chvíli balík ujel :-( Snažila jsem se pak dlouho dojet jednu menší skupinu jezdců z CKKV, ale jak jsem jela sama a v některých místech docela foukalo, nedařilo se mi je dojet. Byla jsem z toho moc smutná, samotné se mi jet nechtělo, už jsem začala přemýšlet o tom, že vzhledem k Sudetům si to dojedu jen v klídku na pohodu. Ale v tu chvíli mě předjel starší pán s číslem myslím 155, na kole Willier. Byl štíhlý a svalnatý, cyklista každým coulem. Jelo mu to pěkně. Zahákla jsem se za něj a jeli jsme spolu. Byl moc fajn, skoro pořád tahal on, jen když si občas potřeboval odpočinout, schoval se za mě. Po rovinách jsem ho uvisela v pohodě, v kopcích mi vždy trochu ujel a to jsem pak musela hodně máknout, abych ho zase dojela (obzvlášť na kopci v Řepíně jsem měla dost problémy). Ale jelo se nám spolu moc dobře a když mi navrhnul, že to spolu dotáhneme až do cíle, samozřejmě jsem souhlasila. Podařilo se nám sjet pár lidí. Jediné, co mi vadilo bylo to, že některé úseky byly hodně frekventované a také tam bylo na můj vkus až moc železničních přejezdů, kde bylo potřeba hodně brzdit. Kilometry nám ale přesto utíkaly, ani nevím jak a už jsme za sebou měli půlku trati (tedy 40 km). A pak přišlo překvapení, za jednou zatáčkou jsem uviděla Petra, čekal na mě! Prý jel pořád v prvním balíku, ale už to i na něj bylo moc rychlé a protože se přece rozhodl jet na pohodu a se mnou, pustil je a čekal. Byl tam asi deset minut, tak byl docela ztuhlej, ale rozjel se bez problémů a hned se zařadil do čela:-) Hned to ubíhalo ještě veseleji, navíc jsme projížděli v krásném kokořínském údolí. Navíc jsme dojeli nějaký pár, který se najednou připojil odněkud zleva (asi si byli odskočit) a pak ještě někoho dalšího, už z nás byl docela pěkný balík! Poctivě jsme střídali a šlo to super, i když už jsem cítila jak mi tuhnou nohy. Projevovalo se to hlavně v kopcích, kde jsem dost zpomalovala. Pod Romanov jsme dojeli společně, ten ale vyjela 155 nejrychleji a ujela nám. Už jsme ho nedohnali :-( Já ho vyjela naopak poslední, pak jsme to ale s Petrem rozpálili a ostatní asi nějak vytuhli, zůstali někde viset. Zkusili jsme zpomalit, jestli nás nedojedou, společně by se jelo líp, ale nikde nikdo. Od té chvíle jsme tedy jeli sami. Do cíle zbývalo nějakých dvacet kilometrů. Většinou tahal Petr, po cestě jsme i trochu povídali, bylo to fajn. Ke konci začal Petr trochu odpadat, mě naopak vidina cíle dodala sil, tak jsem to rezjela a Petr visel za mnou. Předjeli jsme nějakého osamělého cyklistu a poté překvapivě i Vlka! Do cíle zbýval asi kilometr. Před námi se vynořil závěrečný kopeček. Makali jsme ze všech sil, ale přesto se najednou zezadu ozval zvuk signalizující, že nás někdo dojíždí. Byl to Vlk na biku. A křičel že něco o tom že svoji kůži nedá lacino. Oba jsme šli ze sedel a začali spurtovat, takhle rychle jsem do kopce jěště nejela. Ale Vlka už jsem nedojela a Petr mě předjel také, ach jo :-) Byla jsem hodně ráda když jsem protnula cílovou rovinku, nohy mi ke konci tuhly úplně strašně. Hned jsme pak zašli na pivo, před hospodou jsem se zdravila s ostatníma Šlapkama, všichni sršeli dobrou náladou. Poté jsme sjeli ještě do Doks na jídlo a vyhlášení výsledků. Myslela jsem že jede pět nebo šest žen, alespoň jsem to slyšela na startu.Tak jsem se tipovala na pátou pozici a o to víc mě překvapilo, když mě vyhlásili na bednu! Drhé místo. Byly jsme celkem jenom tři, ale stejně je to super. Medaile je krásná. Petr už byl hodně nervozní, bylo půl osmé a my to měli ještě třicet kilometr do Mladé Boleslavi k autu. Tak jsme hned po vyhlášení Žen vystřelili, ani jsem neviděla jak šel na bednu další kolega ze Šlapek. Původně jsem myslela, že do Boleslavi dáme regenerační, tedy vyklusávací jízdu, nakonec jsme měli průměrku třicet :-) Ale stihli jsme to za světla. Byl to krásný den!