Tak velký Den D jako Doksy je za námi. Svátek amatérské cyklistiky. Bylo to úžasný, sice příjde krize v tom závodě na který jsem se od prvního setkání s Pražskou cyklistikou těšil. To nic ale nemění na tom že to byla parádní podívaná, závod... Při příjezdu na start mě skoro omračuje dav cyklistů, a hlavně dav oranžových! Fakt paráda, ať se člověk na tom parkovišti u teplárny otočil kamkoliv měl vždycky na obzoru VŠ, tomu se říká tým a reklama:)
Při startu je problém s organizací doprovodných aut, tudíž čekáme trochu déle v startovních pozicích. Trochu očumuju ostatní, je to tady okolo samý borec! Hlavně z přítomnosti D. Jeřábka z Děčína jsem skoro zoufalý, Chyba, trio z Královic, trio Vokolek Import, pak dres nějakýho sparťana, jednotlivec z K+S Minařík, no pecka. To bude zase peklo! Rozjezd po hlavní je prvních 10 minut hodně nervózní, něž se všichni zajedou trochu to trvá. Je tu strašně moc lidu, balík má snad 100 exemplářů. Jeden pruh skoro nestačí, pár bláznů to pouští dopředu směrem přes protisměr. Prakticky každé auto musí zastavit, před námi jede policejní doprovod a před zatáčkami houká. Jede se už pěkně 50km/h, trochu po větru ale i přesto že jedu poměrně vpředu jedu stále kompenzaci...Už aby přišel kopec na mírnou selekci a rozdělení do skupinek. Vedle sebe vyhlížím Kuřeho, menšími posunky si ujasňujeme situaci, a snažíme se na špici trochu přitlačit na pilu. V tom přijede mašinka jménem Gejza:) a na špici udává své výborné časovkářské tempo. Trať ubíhá neskutečně rychle ani se nestačím divit že už je 25km za námi, jedu na špici s Kuřetem a sjíždíme k Čečelicím, kde dostávám takovéto mrazení v zádech, že se bude závodit:)
V Čečelicích to rozjíždím do nejvyšších otáček a snažím se balík provětrat. 100metrů před koncem se přese mne převalí Kralovičtí koukám na ně jak tele na nové vrata, Jeřábek, Chyba, Sparťan, a další a další. Je mi to jasný, na začátku jsem to moc přehnal! Na hlavní směr Boleslav, to drtím opět jak magor na Ukrajině. Jen abych dohnal první skupinu, občas se někdo přidává a tak netahám jen já. První skupinu dojíždíme v odbočce na Řepín. Je nás tu typuji tak cca 30. Ovšem z VŠ jsem tu sám:( Naštěstí se vedle mne vynořuje černý dres Specialized (opět Kuře) a směje se že jsme to pos*ali, ale nejhorší zažehnáno. Mě tak do smíchu není. Skoro tomu klukovi závidím že nezná trasu.
Řepín. Začátek stoupání jedu se skupinou, ale je mi jasné že dnešní vrchařské prémie jsou na jiných. U kostela mi to ujíždí podruhé. Ovšem nejsem sám, hoši vepředu už za to berou už takovým způsobem, že se s tím nedá nic dělat. Snažím se vyhecovat lidi za mnou aby to zkusili dojet, ovšem spolupracovat nikdo zřejmě nechce. Tedy vzniká mezera přede mnou i za mnou. Po dlouhé době hromadný závod na, který se těším a najednou časovka jednotlivců. Už se mi chce zvolnit a čekat na lidi za mnou. Za mnou se ovšem ozývá dýchající Tomáš Kotýnek (Vokolek Import), že jedem! Jedem! Mastíme to způsobem jakým jsem jel naposledy B8 s Cafourkem. Mírně zvlněný terén, rychlost někde u 50, tepovka na 188. Skupina má před námi náskok asi 200metrů ale je poznat, že se nepatrně přibližujeme. V tom přijíždí modré vysoké auto s reklamou Look. Je mi to jasné Kotty jde ihned za něj a schovává se v zákrytu auta. Mě nezbývá nic jiného než se přidat také. Chvíli jedu vážně na hraně a užuž mi skáče od Tomáše díra. Ale pak křižovatka na které auto zpomaluje a já je dojíždím. V ten samý okamžik Tomáš ukazuje řidiči ať jede. Skupina je už od nás kousek. Dojíždíme jí těsně za jedním z železničních přejezdů. Jedno doprovodné auto mě skoro posílá do příkopu. Je to ale moje vina, za cenu dojetí skupiny ho přejíždím zleva. Řidič mi ovšem rozumí a uhýbá mi, asi taky někdy jezdil stejnou kaši jako já nyní:) Kokořínské údolí jedu v grupě, která regeneruje před Romanovem. Bledá závist. Já bych musel jet až na Mělník, abych zregeneroval. Ještě předtím si ale s Tomášem podáváme ruce a připomínáme si společný trénink v Kolodějích se slovy že to asi bylo k něčemu dobrý. Já jen suše konstatuju, že asi jo. Je mi fakt na nic, takovýhle maso, jsem čekal někde za Romanovem ale ne na celkem poklidné rovince Řepín-údolí, kde jsem plánoval klid před bouří. Máčkám do sebe tubu gelu. Tahá mě bránice. Tohle znám z běhu na 400m. Na kole se mi tohle stává poprvé, asi jsem jel vážně max. co jsme mohl. Údolí se jede celkem v klidu. Všichni pijou, regenerují, jeden borec mi dokonce říká, že je to na usnutí. Hm jasně n usnutí!Woe jeden. Já necejtím nic než bránici. Snažím se jet co nejvíc ze sedla, abych to nějak protáhl, ale moc to nepomáhá. Zničehonic se ozývá pisklavý hlásek se slovy "Já myslel že nám ujedete!" Cože Kuře??? Jo je to on a spolu s ním dalších 5-8borců. Kteří si dávali stejně jako já s Kottym. Trochu mě to uklidňuje a ujišťuje, že mám po ruce parťáka.
Romanov. Najíždíme tam celkem svižně, což nemám rád. 37-40km/h . Začíná se to zvedat a pár lidí co tam vjížděli první odpadají jako kdyby vcházeli do pekel horoucích. Je to vážně peklo. O Okrouhlického kvalitách se nehodlám bavit. Jede jak utrženej. A celkem beznároku na dojetí nám odjíždějí. Spolu s ním cca 10borců. Já s Kuřetem si děláme svojí 2.skupinu. Takhle jsem se ještě netrápil. Plány vyjet ho na sílu na velkou placku se hatí, když na silnice pod pláštěm, těžce odezírám číslici 1000m. Tzn. konec Romanova. V tom narážím předním kolem do zadního pláště borce přede mnou. Sorry. Posílá mě tam kam se lidi jako já posílají. Těžko mu vysvětlovat, že jsem úplně na s...y:( No děs. Kostky jsme jeli snad 20km/h. Prosím konec!!! Uff, formujeme se do skupiny, a těším se jako nikdy. Na jakýkoliv sjezd a menší pauzu, kdy nebudu aspoň 5sekund točit nohama. Dej si pauzu dej si Kitkat. Pauza, žádná šlapeme pořád, dolů,nahoru, dolu, nahoru. Ovšem v těch mini sjezdech je aspoň trochu času na svěcený Enervit v bidonu. Nyní je úsek celkem odpočinkový, za námi nikdo, před námi bohužel také nikdo. Tak se tempo nepatrně zmírňuje a podlahu jezdíme jen do brdů. Těch tu není ale nejméně.
V jedné vesnici, cca na 68km.Jsem na špici naší skupiny a celkem se mi stoupák jede dobře. Silnice se ale ještě o pár % zvedá. Sázím tedy 39z. a u hřbitova mi padá řetěz. Ale hned ho tam pomocí levá páky házím zpět na malý převodník. Ovšem Kuře mi začne nastupovat. Asi už mám úpal a halucinace a černý dres si pletu za jiný. Ne je to on! Tak má halucinace on a myslí si, že to spadlo někomu jinému. No každopádně ho v tuto chvíli nenávidím a nejradši bych po něm hodil pumpičku. Naštěstí skupina neujíždí o tolik, že by se nedala dojet. Kuře mi říká, že o tom nevěděl. Hlavu mám vymytou, nikdy jsem nebyl za 70km takhle prošitej. Sjezd po neskutečně rozsekané silnici. Zde mi probleskne hlavou, sjíždění sedel po kobercích v Jeseníkách s Jurou, ovšem tepová frekvence a pocity tomu neodpovídají. Ždírec, blíží se to.
Konec i můj konec. Dnešek jsem vážně pro*ral, cyklistika je z velké části o hlavě a umění rozvrhnut síly, předvídavosti. Musím se hodně učit mami, hodně učit, Zní v jedné reklamě. Přehodnocuji plán na svoje umístění ve prospěch Kuřeho. Rozjíždím brd směr k odbočce na Tachov. Kuře se vyváží a najednou získává zhruba 10metrů náskok. Vzájemným posunkem ho posílám k cílové čáře. Jeeeeeď!!!Řvu na něj. Jak jsem pak zjistil nevěděl, kde je cíl. Dospurtoval to 3. ze skupiny, já skupinu jistil zezadu:( Po dlouhém vydýchávání v cíli, přijíždí další Šlapky, některé šťastné, některé mírně zklamané. K těm patřím i částečně já. Vůbec mi to nejelo. Zvlášť ty kopce jsem vysloveně protrpěl. Nevím čím to. Každopádně, po chvíli, se do krve vyplaví endorfíny, je mi hej. Dvě rychlé piva na terase udělali taky své a domů společně s Diablem, LaZorou a Vyhupem odjíždím plný zážitků a super náladou ze svých prvních závodních Doks.