Na závod jsem dorazil se slušnou časovou rezervou a tak se nebylo kam hnát. V klidu se převléknout, protáhnout, pozdravit kluky, projet se a před startem si odskočit. Startuje se hromadně oba balíky na ráz. Hned se to roztáhne na šířku silnice, v pravo je ta silnice samý výmol. Kdesi na půl sjezdu ještě z Hory sv. Kateřiny se ze zatáčky vyřítí auto a kluk vedle mě provede šáhne na brzdu a na předním provede ollie a naštěstí se zvládne vmáčknout doprava. Za tenhle trik by se nemusel stydět ani Macaskill. Domníval jsem, že znalost téměř domácí prostředí mi bude výhodou, ale tu "zkratku" jsem nikdy nejel a tak až v prvním kole jsem pochopil proč se tomu říká peklo. Odspodu jsem si bláhově myslel, že to dám na velkou "ach ty najivo" malá tam šla asi dvě zatáčky před zkratkou, a mít vzadu 29 zubů by mi dneska taky vůbec nevadilo. V prvním kole jsem tělo překvapil tak, že když jsem kouknoul na tepy rozhodl jsem se přepnout screen. Těch 200 mi bubnovalo v uších jak soukromej koncert Yamato, aspoň, že vstupné jsem měl zdarma... Ve druhém kolo jsem chvíli v balíku se třemi sparťany vč. Vlasty Firmana, nicméně jeden příchozí co je tam s námi, nám trochu kazil ten pěknej kolotoč, takže docvaknout větší skupinu před námi vypadalo chvíli jednoduše, a chvíli zas byli hrozně daleko, nakonec jsem se rozhodl za to trochu vzít, že se kluci přidaj ale nechali mě odjet. Tak jsem si přišlápl a skupinku nakonec dojel sám, za další cca 2 km nás ale sparťani doplnili, a já si říkal kolik zbytečné energie mě to stálo. Ve sjezdu do Litvínova jsem ztrácel, rovinka do Chudeřína abych je docvakl už trochu bolela. Druhé stoupání bylo takové, nijaké prostě prázdno, nohy jako z bláta do toho vedro jako prase a představa té stojky mi do hlavy pustila myšlenky v duchu proč to ty vole vlastně děláš. Zatím ale rozum tohohle našeptávače uzemňuje :" protože, že tě to baví". Nicméně když na to došlo a viděl jsem před, spíš nad, sebou skupinku ožralejch kteří to lámou z jedné strany na druhou. Po cca 200m se k nim přidávám a říkám, si už jenom jednou tohle nějak zmákneš pak za to vezmeš a jedeš vlastně pořád z kopce! Ne tak docela, každé menší zvlnění, ani brdkem bych to nenazval začíná bolet, a já si říkám zlaté grapy, ty se aspoň jedou jen jednou ! Prostě šlapnu pravou, levou, pravou, levou a to je všechno jen tak dál pořád dokola a za chvíli si dole. Poslední sjezd jsem si trochu utáhl uzáver od strachu a zalehl na štangli. S mou váhou to s kopce prostě nějak nejede. Serpentínky tu mám celkem projeté a tak si to konečně začínám zase užívat. Od kruháče v Litvínově se ale ozývá stará známá, co by chtěla kousat, paní křeč. Nedávám jí ale šanci shodím na menší a snažím se jí roztočit, za chvíli o ní nevím a jsem po posledním kopcem. Cestou nahoru ale potkávám ty co už jedou domu ! Tohle je tak dehonestující a frustrující ... Takže zase levá pravá... Když jsem naposledy najel do té zkratky zjistil jsem, že tam nejsou ani ti lidé, kteří doposud fandili a kvůli kterým by mi už sama ješitnost nedala abych z toho slez ale co teď ? Pohled na computer mě ale drtí, jedu téměř tak rychle jako bych šel. Tak si říkám, jeď tohle je výzva, kterou dáš. Přese mne se ale zespoda dostává jeden borec a já se už neperu ani tak s kopcem jako spíš sám se sebou. Už je to zas, proč to děláš, proč to děláš, ještě 300 m a zase proč to děláš, máš to za potřebí ,můžeš být někde u vody. Už se to zlomilo, tady už to půjde posledních 100 metrů, ještě mě někdo vošpurtuje, ale já už to mám na háku. Tady šlo o čest, ješitnost a kdo ví co další, třeba je to víra nebo prostě jen jinej druh sebemrskačtví. Teď ale sedím doma a po pravé ruce jedno zrzavý, a já z toho všeho mám neprosto nepřenositelnej pocit. Čím víc to bolí, tím víc to baví. Teď už vím proč to dělám.