Železný Dědek, závod s 30-ti letou tradicí si připisuje další termín do roku 2015 a to na tento víkend, šlapky tu nesmí chybět a každý z nich volí různou taktiku přiblížení, někdo autem a jiný na kole. Já po zkušenosti z loňského roku šetřím síly a využívám 150koní pod kapotou. Už nabité parkoviště a přilehlé louky v Soběhrdech naznačují velikou účast závodníků. Organizace zase na jedničku, vyzvednout čip, zblafnout koláček, pozdravit známé i neznámé tváře a hop do sportovních montérek. Vše vychází na jeničku, krátké rozjetí, nic nebolí až na ten pohled na startovní rošt, už 15minit před ostrým startem je koridor plný a najít si pozici chce trochu odvahy. Povedlo se. Po startu se balík zakousne s pár příškuby do kopce a já se snažím nevyčnívat ( vloni jsem po startu vyčníval a tím ukončil můj závod), letos se daří a plně zabudovaný do prvního balíku valím, před první vesničkou jdu z důvodu bezpečnosti do úniku a užívám si neskutečné atmošky, kterou tu místní každoročně vytvářejí. Pak se nechávám sjet a volím z důvodu bezpečnosti post na konci balíku, nejede se mi nejlíp, stále čelím silnému větru a nejsem schopen se za nikoho schovat. Při průjezdu do druhého kola si připadám, že jedu sám na sebe , začínám tedy více si všímat taktiky Kapra a najedou se mi jede na skvěle. Další kolo si užívám, do cílového kopečku krásně schovanej , kde zůstávají i sily na průjezdový spurtík, daří se a užívám si. Nabírám dech a pobírám tempo balíku a už se pomalu těším na závěrečné kolo. Pak krásný terezín, kontaktně hobluji gumu přede mnou, zvedám hlavu a osoba v modrém,nic jsem nestihl,ležím,instinktivně zvedám nohy-ruce a vytvářím žíněnku pro dalšího, au. Stojí auto, vylézají andílci, zmateně mluvím,ale odvozu se nebráním. Kolo-kufr-já- už taky sedím a jedem-přepočítávám prsty, na kolo nemám náladu ani pohlédnout. Seznamovacím rozhovorem zjišťuji, že andílci jsou od Jirka Ježka, začínám si užívat sportovní atmosféry v autě, neboť to je slast sledovat takhle sportovně i pozitivně naladěnou dvojici, která podporuje každého kdo vozí pedály bez rozdílu, jak je drží. Zapomínám na pád a přemýšlím o další účasti, hladím kolo ležící vedle mě a modlím se, aby se do dalšího závodu dalo do kupy. S andílky se loučím za cílovou branou, lehké revize kola, pak už jen guláš bez fronty a podpora prvních vítězů v cíli. Doma dvojhodinová rozborka, kde zjišťuji, že vše co bylo z plastu-prasklo, co bylo z hliníku se ohlo a zbytek snad vydržel. Demontuji díly ze zimáku , zadní kolo docentrovávám, ale přední je nakoply, pomocí klestí rovnám lem ráfku, pilník, centrklíč, lak a bebíčka jsou pofoukaný. Převlékám se podruhé do sportovních montérek a jdu na zkušební jízdu. Koleno s ramenem se ozývají, ale přece je nenechám ztuhnout. Prvních pár km slyším jen praskání (to si snad sedaj přecentrovaný kola), pak klid. Jede to-hurá. Celé to potvrzuji jedním micro KOMsem na Strave…… ještě jednou díky všem za morální podporu a těším se na další možnost se s vámi potkat.....mimino