Pro mě neznámá trať, raději se tlačit dopředu, je to zvláštní pocit, když nevíte, co přijde, kde si to pohlídat, aby to zbytečně neujelo. Ale ono jsem v takovém stavu, že i když to znám, stejně to odjíždí, viz. před týdnem Rataje. Tak jen klapky na oči, nedívat se napravo nalevo a držet hubu a krok s těmi přede mnou :-).
A první kopec je tu, první síto, začínám registrovat Jeffa, to je můj dnešní magnet a vypadá to, že jsem si nějak zase nesrovnal póly a Jeff mi odjíždí. Horizont a já zůstávám sám, čelní balík na dostřel a za mnou nikdo! Ta nejhorší situace, co se mohla stát, vypadl jsem z čela jako poslední a za mnou díra jako vrata. Nezbývá než si to docvaknout, ve sjezdu a na rovině snad trochu zvolní. Vidět ten konec balíku, jak tam všichni mají svěšeno, šátrají po bidonech a v zadních kapsách a vy se gumujete jako hovado, jooo to je stav. Ještě se znovu a znovu otáčím, a marně vyhlížím nějaké postavičky…
Uff jsem s nimi, poslintaná brada, a tady se opravdu výletuje :-). Skáčeme přes kanály a asi po 2-3 minutách se zezadu přiřítí asi 50 hlav. Já se podělám! Naprosto zbytečně jsem se vypráskal na samotku. A je tu další kopec na Žacléř, znovu u mě stejná písnička, až moc brzy a bez bojovnosti si vystupuji a jedu si svoji bezbolestnou rychlost. Čelo pomalinku odskakuje i s Dreamerem, Jirusem, Honzisem …. a Jeffem! Ale naštěstí již nejsem sám, tvoří se sjížděcí komando, které to dojede a za chvíli mi klepe na rameno i Technik! Řítíme se v megabalíku, ptám se Technika, kdy už budeme v Polsku a on jen suše odpoví: Woe, už jsem tam …
A jóóó polské nápisy, silnice obsypaná diváky, to je kotel! Další stoupání na Pomezky, prosmýknu se trochu dopředu a točit a točit. A hele Indián, Jeff, jdu přes ně, to je dobré znamení, snad se nohy trochu rozjely. Čelo zase nenávratně mizí, ale já si to již tak nějak bez stresu mydlím nahoru, jsem asi v 5 lidech, Indián přilétl a hned hecuje, jedeme, jedeme. Pomezky zdoláváme, na bufetu beru bidon a hurá do sjezdu. Točíme kolotoč, stále přes 60km/h., ale je to málo! Dole za odbočkou na Pec zezadu přilétne skupina! A v ní Jeff a Petr Benčík!
V příkopu Líba spravující defekt, tempo opadlo, každý se vnitřně připravuje na smrtící stěnu na Pražskou boudu. A je to tady, fakt hnus hnus, toto do silniční cyklistiky podle mě nepatří, skupina rozbita na padrť, každý ponořen ve svém mikrosvětě a šněruje to nahoru. Jeffovi, Bejkovi, Indiánovi jsem poodjel, trošku zbytečně jsem možná ztratil kontakt s těmi kousek přede mnou, ale zpětně si říkám, že jsem ani nejel snad na nějaké celkové pořadí, ale závodil jen s Indiánem a Jeffem :-)
Konečně nahoře, diváci fandí, bufet projíždím, Indián je tu, ale do sjezdu jde hodně zhurta, šotolina, nebo asfalt s dírami a štěrkem, no zase ho zbytečně pouštím a frustrovaně koukám, jak si doskočil do vytvořené grupy. Já tedy jedu ještě s jedním, trochu střídáme, máme snahu si to sjet, ale přichází dlouhý sjezd v lese se zatáčkami a skupina mizí z dohledu. A po chvíli se přiřítí vypečená dvojice Bejk+Líba! Tak to je vysoká škola sjezdu, háknul jsem se, tmavý les, úzká lesní asfaltka plná zatáček…
Začínám si připadat jak v nějaké počítačové hře a čekám nápis přes celou obrazovku: Game Over! Ne, to prostě nedávám, pouštím je... Jsme dole, naskočila díra, a začíná stoupání na Strážné. Grupa s Indiánem před námi, k ní se pomalu blíží Líba + Bejk, pak další mezera a já + 1. A kolega nastupuje a zkouší to sjet. Ale hola hola, mě začíná cukat v pravém stehnu. I rozum říká, kámo to sám nedáš. A tak se motám nahoru ještě s jedním borcem, je to již krásné pozvolné stoupání, ale Pražská se nám pořádně zakousla do svalů. Sjeli jsme si Jirku Svobodu-Kbely a před bufetem je tam i krásný bonbónek v podobě Indiána.
Znovu beru bidon a gel a hurá do závěrečných kilometrů. Mírně stoupáme Černým Dolem, s Indiánem se dostáváme do stavu rezignace, u mě, jak se to trochu více zvedne, tak křečci okusují stehno. Zezadu přilítne jedna dvojice, jeden z nich je pak vítěz kategorie 50, ale jedou tempo snad o 5 m/h. vyšší než je naše. Ale když přilétne Michal Běhounek, tak to už se ve mě zježí všechny smysly a hop mu do háku. Indiána nechávám za sebou a s Michalem se přetahujeme o špic směr Hoffmanky. A je to moc dobře, za mnou v dáli vidím i Jeffa, jo musíme si pomoci. Náběhy na křeče se trochu uklidnily, sjezd přes Jánské Lázně, dole na hlavní Michal počká, i on moc dobře ví, že ve dvou si více pomůžeme, i když můj stav je už dost žalostný. Jo kdyby to bylo již jen po hlavní do cíle, ale jsou tu ještě nepříjemné vlny kolem Vlčic, zadní kapsy zmizly v mých útrobách, bidony začínají chrastit.
Michal stále kontroluje situaci za námi, já už nemám moc sil, jen odpočítávám zbývající kilometry. A je to nekonečné, konečně vytoužená cedule Trutnov. Ale zase magnet na nějaký kruhák, Michal nastupuje, vyškrabuji poslední zbytky morálu, musím s ním, jakmile od něj odpadnu, tak krvelačný Jeff by mě určitě dorazil. Cílová dlažba nám buší do rukou a do nohou, a je to tam, Jeff a Indián za mnou, mise splněna!